RECENZE FILMU

Elysium mělo být sci-fi událostí sezóny. Nakonec je nejčastější reakcí na něj rozčarování někde mezi shovívavou spokojeností a hlasitými posměšky (čeští recenzenti jsou jako vždy měkčí). Neill Blomkamp se rozhodně netrefil do nálady, což překvapí tím spíš, jak moc se mu to podařilo slušným, snad jen trochu přechváleným Districtem 9. A ještě mnohem víc s podivem proto, jak málo se od svého celovečerního debutu vlastně vzdálil.

V řecké mytologii označuje Elysium místo, kam bohové umisťují své oblíbence, aby je udrželi v bezpečí před nástrahami světa. Skutečný ráj. Stejný účel plní orbitální stanice téhož jména, kam se ukryla elita Země před postapokalyptickým obřím slumem existujícím na (zřejmě celé) naší planetě.
Děj začíná v roce 2154, mimochodem v ten samý rok, v němž se odehrává Avatar. Náhoda, nebo záměrný odkaz na to, že Blomkampova vize budoucnosti se té Cameronově moc nepodobá? Těžko říct. Na každý pád sledujeme Matta Damona, bývalého recidivistu, který se snaží přežít v nepříznivých podmínkách LA. Bohužel je jednoho dne v práci ozářen plnou dávkou radiace, načež mu zbývá necelý týden života. Chtě nechtě se musí přidat k odboji a vybaven exoskeletonem zkusit infiltrovat Elysium, jehož technologická vyspělost mu může jako jediná zachránit život. Zbývají dvě otázky: Zůstane Matt sobcem a zachrání sám sebe, nebo se rozhodně pomoci všem na planetě otevřením Elysia světu? A jak moc se bude elita (reprezentovaná Jodie Foster) bránit proti pozemské lůze? Vše se ještě víc zamotá, ale tím se teď netrapme.

Elysium připomíná na první pohled Promethea pro letošní sezónu. Film s atraktivním námětem a rozboruhodným zpracováním, který táhne k zemi velmi hloupý scénář.
Není ani tak na škodu, že snímek uvažuje v intencích voliče Miloše Zemana. Hollywoodské sci-fi inklinovaly k idealistickému levičáctví vždy a na teoretické rovině vyprávění to vždy bylo takové... roztomilé. Andrew Niccol by mohl vyprávět. Problém nastává, když ono levičáctví dosahuje až hysterických parametrů a staví před nás svět tak křečovitě třídní, kde elity naprosto nelogicky a nesmyslně utiskují nižší vrstvy, až nelze brát výsledek vážně.
Sci-fi alegorie nemají smysl, když je nemůžeme uplatnit na náš svět, na naši společnost. To si Blomkamp při psaní scénáře neuvědomil. Američany sice pálí problémy zdravotní péče, které jsou nám Evropanům vzdálené, to ale jen těžko ospravedlní předhozený směšný útlak, jenž má být odrazem dnešního stavu světa, ale není jím.

Blomkamp zapomíná, že elity dnes "utiskují" masy tím, že jim zacpou pusu chlebem, aby mohly samy v klidu pojídat kaviár. Představa pozemského gheta, kde se lidem upírá základní životní úroveň, není přiměřená a použitelná.
Stejně tak Elysium nebere v potaz, že skuteční boháči drží střední a nižší vrstvy na uzdě, protože pohádkové bohatství zkrátka není k dispozici pro všechny. Kdežto v Elysiu elity mají prostředky na péči o celou planetu, ale z nějakého nevysvětleného důvodu je nechávají zaparkované v hangáru, ačkoliv na orbitální stanici jim jsou třeba těžkotonážní polní lékařské lodě úplně k ničemu a musely být očividně konstruovány pro akci na Zemi.
Když vezmete v potaz, že každá větší korporace a bohatší člověk odvádí slušnou část svého příjmu na charitu (viz. Geore Lucas, který avizoval polovinu z prodeje Star Wars, tedy dvě miliardy dolarů, na pomoc potřebným), přičemž tato charita spočívá většinou právě v šíření zdravotní péče, musíte i coby nejtvrdší levičák uznat, že zobrazení elit v Elysiu lze označit za velkou křivdu.

Aby byla tato dvojsečnost a nespravedlnost naplněna, musí prakticky vše v ději nedávat smysl (aby mohl mechanický strážce zákona demonstrovat sílu, musí se před ním Damon pokoušet vtipkovat, což by asi jen těžko dělal, kdyby s těmito strojí přicházel do styku každý den a věděl, jak reagují). To velmi škodí jinak důkladnému budování přesvědčivě depresivních, popřípadě idealisticky futuristických kulis. Na ně je Blomkamp naopak mistr.
Vůbec celá jeho režie stojí za povšimnutí. Zatímco jím budovaný svět, když odhlédneme od jeho sociálních aspektů, působí velmi konzistentně, co v něm dělá kamerou, rozhodně překvapí. Působí jako příslovečné malé dítě, které konečně dostalo dost peněz na to, aby mohlo dělat, co se mu zlíbí. Mísí tedy různé vychytávky a vizuálně zajímavé záběry, jak se mu zrovna hodí, a rozhodně nenudí to sledovat. Například asi na pět vteřin se zde objeví záběr zpoza ramena známý z 3rd person akčních stříleček. Před tím ani potom se už nic podobného neukáže, je to pouze jeden z mnoha střípků, jež zrovna režisérovi přišly jako zajímavý nápad. Tak by se dalo pokračovat.
Mnohé tím Blomkamp může strhnout. Jeho styl spolu s kouzelně neotesanou postavou ztvárněnou Sharltem Copleyem vyvolávají dojem silného filmařského anarchismu uvnitř jasně stanovených kulis. Jiné bude tím samým iritovat.

Tomu pomáhají nekorektní záběry plné krve a detailů na granátem odtržený obličej. Z tohoto pohledu lze Elysium skutečně prohlásit za drsné a netradiční sci-fi. Velmi mě mrzí, že širší rámec a souvislosti děje směřují k tak laciným závěrům. Opravdu to vše musí být tak černobílé? Opravdu se musí v Elysiu mluvit francouzsky (protože jak jinak poznáte snoba, než že mluví francouzsky) a opravdu musíme poslouchat pohádky o hroších a surikatách?
Na jednu stranu jsem zastáncem jednoduchých příběhů, které se vzpouzejí dnešním uměle komplikovaným hollywoodským blockbusterům. Jenže Elysium chce sdělit docela závažnou myšlenku a tohle rozhodně nebyla cesta. Buď měl Blomkamp rozjet nekorektní skoro béčkové sci-fi, kde je námět jen záminkou k rozpohybování akce, a pak bychom nemuseli řešit, proč vůbec nosí Damon ten exoskeleton, když jeho misí bylo jen někoho unést; nebo měl zkonstruovat nějakou sofistikovanou agitku, klidně krajně levicovou, o útlaku nižších tříd. Takhle jde o hrozný bordel.