RECENZE FILMU

Melu Gibsonovi už zase zabili rodinu! No není to k nevíře? Místo, aby si na to začal zvykat, protože se mu to stává častěji, než je u průměrného Američana obvyklé, tak opět začne žít krvavou vendetou a bezhlavě se honí za odplatou... alespoň to slibuje plot. Že je film o smutném důchodci, co trpí halucinacemi a svůj odznak schovává v chlebníku, to je bohužel smutná realita. Ze šílené pomsty se stává politicko-rodino-ekologická agitka a my ji můžeme jen prozívat od trpkého začátku do ještě trpčího konce.

Tento film je ale v něčem unikátní - staví Gibsona do pozice jediného a úplného tahouna filmu. Ano, Mel je sice megahvězda první svítivosti, ale kdy jste se na nějaký film skutečně dívali primárně proto, že v něm hraje právě on (pokud nejste jeho fanoušek)? Stavělo snad na tom Statečné srdce, Smrtonosná zbraň nebo Šílený Max? Jistě, že ne. Gibson vždy jen zdobil lákavé téma a námět, nebo mu dělala parťáka jiná hvězda, se kterou se vzájemně doplňovali. Na hraně temnoty ale skutečně nesází na nic jiného než herecký návrat Mela Gibsona. Na nic jiného si nehraje a na nic jiného nemá. Je tu sice pár známých tváří ve vedlejších rolích, ale celá konstrukce příběhu stojí jen a jen na Melově přítomnosti.

A Gibson to nezvládá. Věk se na něm podepsal mnohem více, než jsme si původně mysleli a skutečně jsem měl v některých scénách strach, že si zapomněl vzít svoje GS Condro a teď jen zmateně běhá po place, snažíc se ho najít. Měl by vážně uvažovat o tom, že poprosí Harrisona Forda o pár rad. Nic to ale nemění na faktu, že jako vždy se umí vžít do svojí role a dává nám hrdinu, na jakého se dá dívat s respektem a kterému se dá věřit, i když působí dosti unaveně, což ale klidně může být záměr. Uspokojivé by to nicméně bylo pouze v kontextu s dobrým příběhem nebo nápaditou atmosférou - samo o sobě to nestačí. A bohužel víc film nenabízí. A kvůli velmi mělkému scénáři a režii můžeme zapomenout na jakékoli náznaky jiných emocí než smutku - který je nám naopak melodramaticky dávkován po celou dobu. Můžeme se tedy pokochat záběry na truchlícího Gibsna s mrtvolou, s pramínkem vlasů, s urnou, bez urny, s halucinací a nebojte - velmi populárního pláče za volantem se také dočkáme.

Z celé pomsty jsou jaksi vydestilovány a odděleny všechny emoce. V nutných momentech je nám řemeslnou a odtažitou formou předáno pár dávek hněvu - a to je vše. Ani ten smutek na nás přes jeho všudypřítomnost nedopadne. Hlavní hrdina jen chodí od člověka k člověku a s ledovou tváří s nimi mluví o věcech, které nás ale vůbec nezajímají. Na tom je ostatně založen celý, krajně banální a okoukaný, příběh. Po čtvrt hodině prakticky víme, kdo Gibsonovu dceru zabil, ví to i Gibson a zločinci vědí, že on to ví. Jinými slovy: všichni víme všechno. Zbytek přestřelené dvouhodinové stopáže už jen lidé, jejichž přesnou úlohu v celé superkonspirační (přesto nudné) záležitosti umíme snadno odhadnout, řeší s jinými lidmi, jak superutajené to je. Gibsonova cesta za poznáním se setká bez větších komplikací (padouši vždy zdvořile nechají svědka domluvit a až pak ho zabijí) s kýženým výsledkem a my se můžeme spořádaně vrátit domů.

Z Edge of Darknes mám velmi podobný pocit jako z nedávno uvedené Legie - nejvíce filmu škodí, jak vážně se bere. Je tu neuvěřitelné množství dokonale béčkových nápadů (včetně samotného námětu a finále), které jsou ale podané tak bez duše, že si jejich stupidní béčkovosti nejde ani všimnout, natož si jí užít. Příkladem za všechny budiž scéna, kdy svědkyně sedí s Gibsnem v autě, domluví, otevře dveře a v tu samou vteřinu ji srazí protijedoucí vůz s padouchy. Scéna jak z akčního béčka - Padouši by museli na vteřinu vědět, kdy oběť vystoupí auta a ještě by si jich, přestože jeli z přímého protisměru, nesměli všimnout naši hrdinové, což je samozřejmě naprosto nemožné. Řeknete si, že tahle scéna musí svojí tupostí neuvěřitelně bít do očí - ale ona je podána tak dokonale áčkově, že si toho jde sotva všimnout. Nedokážu pochopit, jak může film o policajtovi vyšetřujícím smrt svojí dcery být podán tak zazobaně vážně, když už z této jediné věty shrnující příběh čiší béčkovost.

Nic proti komorním dramatům o rozervanosti lidské duše a touze po pomstě, ale jedno vím jistě - takhle ne! Pokud by se tedy rozdávali Oscaři za promarněné šance, máme tu žhavého kandidáta. Když nedokážete z tohohle námětu a Gibsona v hlavní roli vytřískat zábavný film, tak už pak nevím z čeho. Je to docela zklamání, ocitnout se tolikrát během jediného filmu na hraně usnutí. Bohužel, jako jediný klad celé té parády teď vidím, že se mi podařilo udržet u ní při smyslech. A to se mi zdá málo.