RECENZE FILMU

Dočkali jsme se. Christopher Nolan je zpátky v kinech. Poprvé s filmem natočeným dle skutečné události, který už z trailerů slibuje intenzivní válečnou podívanou. Tříleté čekání na další Nolanův počin je v porovnání s tím, co muselo v roce 1940 pod palbou nepřítele zažít 400 tisíc vojáků čekajících na evakuaci, bezmála směšné. Troufám si však tvrdit, že po těch dvou hodinách v kině si kromě většiny z nich oddechnete i vy.

Nolan je zárukou kvality a precizní filmařské práce, což je v dnešní době ovládané (jakkoli povedenými) komiksárnami od Marvelu či zbytečnými remaky a restarty známých sérií vítaným osvěžením. Tušíte správně, že ani Dunkerk mu tuto velmi cennou vlastnost neupře. Ačkoli se jedná o válečný film, nečekejte potoky krve v explicitních záběrech válečné vřavy, velkolepý příběh o hrdinství jedince ani scény okatě žadonící o emoce. Nolan dokazuje, že tento žánr lze točit i jinak.

Hlavní rozdíl oproti jiným válečným snímkům je v absenci hlavního protagonisty. Neokoukaný Fionn Whitehead sice tento titul získal aspoň na papíře, ve skutečnosti slouží především jako pevný bod, kolem něhož se točí další dvě příběhové linie odehrávající se ve vzduchu a na moři. Za všechny postavy hovoří jejich činy, neboť na jejich minulost není v sevřeném tempu Nolanovy režie čas. Jakoby najednou bylo jedno, zda se díváte na řadového vojáka, komandéra Kennetha Branagha nebo debutujícího popového zpěváka Harryho Stylese. Všichni mají jen jeden úkol – dostat se živí domů.

Nolan dokazuje, že se u válečného filmu můžete cítit nepříjemně i s absencí červené a ratingem PG-13. Stačí mu ve vás vyvolat pocit, že není úniku, a rozdmýchat ho tikotem (opět) fenomenální hudby Hanse Zimmera. Smrt vám tu není servírována přímo pod nos, přesto si ji s každým úderem nepřítele uvědomíte. Nebýt scén ze vzduchu a jednoho letmého záběru na konci filmu, neuvidíte po celou dobu ani toho nepřítele. Dalo by se říct, že Dunkerk postrádá esenciální prvky válečného filmu. Ale pak se v sále rozsvítí a vám to bude naprosto jedno.

Dunkerk se divákům nesnaží udělovat lekci z historie typu kdo, kdy, kde a jak přesně se to stalo. Není na to čas a není k tomu ani důvod. Základní informace se dozvíte, i když jste v hodinách dějepisu zrovna spali, zbytek si musíte nastudovat sami. Na Dunkerk můžete nahlížet jako na strhující prequel většiny válečných filmů z druhé světové. Jakmile uslyšíte Churchillova slova při typicky nolanovském završení, uvědomíte si, že tohle byl pouhý začátek.

Patřím mezi fanoušky režiséra už přes deset let. Za tu dobu jsem mu stihla udělit hned pět plných hodnocení v řadě a můj filmový svět je jasně nalajnovaný premiérami jeho nových snímků. Nejen já v souvislosti s jeho tvorbou často používám variace na slovo „dokonalost“, ale jak všichni víme - nikdo není úplně dokonalý. V případě Dunkerku se to projevuje například při rozložení děje do tří časově i prostorově oddělených liní. Narativ se stává zajímavější, ale zároveň sám sobě podráží nohy například v momentě, kdy se postava Cilliana Murphyho objeví ve dvou liniích a vy nemáte šanci zjistit, jaký to mělo mít účel. V závislosti na úhlu pohledu může být nešvarem, kterým dle mého trpěl už minimálně Interstellar, taky skutečnost, že Nolan své filmy natáčí s cílem zajistit co největší prožitek při projekci v kině. Pokud se na ně podíváte doma, můžete mít pocit jako z docela jiného filmu. Je ale potřeba se takovými drobnostmi trápit? Za mě určitě ne.

S ohledem na tvorbu Christophera Nolana jsme všichni čekali, že nezklame, což se s Dunkerkem znovu potvrdilo. Vynikající herecké obsazení od nováčků po veterány, kamera, hudba, střih, maximální využití reality při natáčení, to vše pod vedením režiséra s jasnou a jedinečnou vizí. Tak snad už si pro toho plešouna příští rok na jaře konečně dojde...