RECENZE FILMU

Abych alespoň trochu odčinil, že se v recenzích moc nezabývám domácí tvorbou, navštívil jsem nový česko-slovenský snímek Dům. A nestačím se divit. Debut slovenské režisérky Zuzany Liánové (abychom mu rozuměli, byl nadabován do češtiny, ačkoliv se očividně odehrává na Slovensku a všechny postavy jsou Slováci) se mi totiž zdá dost rozporuplný a je pro mě těžké si na něj vytvořit a zcelit pořádný názor. To je moc dobře, protože s většinou českých (a slovenských, když nějaký náhodou vidím) filmů žádná rozporuplnost nepřichází - jsou buď mizerné, nebo snesitelné.

O Domu srovnatelně jasný závěr vyřknout nemůžu, protože je buď naprosto nečekaně vydařený, nebo naopak dokonale zpackaný - záleží čistě na úhlu pohledu a interpretaci toho, co sledujeme.
Echt-realistický (klidně by se mohl postavit vedle Rodinné oslavy, aniž by to vypadalo nějak nepatřičně) snímek o mezigeneračním a vůbec mezilidském nepochopení je přeplněný nesympatickými, pasivními, hloupými a naivními postavami, které neustále "nechodí svému štěstí vstříc" a vyžívají se v nekonečném zaobírání se minulými chybami a křivdami, popřípadě ignorují vše, co se kolem nich děje. Prostě taková hezky česká (a očividně i slovenská) idylka, jak ji všichni známe. Otec si majetnicky hlídá rodnou hroudu včetně všeho majetku, za nějž považuje i manželku s dcerami. Té mladší nyní staví dům v těsném sousedství (vlastně na dvorku), který ona vnímá jako budoucí klec. Starší mu již utekla (nebo ji vyhodil, to přesně nevíme) a nyní přežívá s nezodpovědným manželem a dětmi na pokraji chudoby. Matka všemu přihlíží a mlčí. Ještě pasivněji ale vyznívá právě mladší dcera, skutečná hlavní postava, která má sice plány, tím spíš ale vyniká její přešlapování na místě. Jediné aktivní postavy jsou starší dcera a její muž - problém je, že na co sáhnou, zkazí.
Pokud byl záměr režisérky zobrazit neschopnost dnešního česko-slovenského člověka "něco dělat", pokud to má být nějaká kritika či nastavení zrcadla, platí, že jde o velmi zdařilé dílo. Pokud nám ale měla být nějaká postava sympatická, měli jsme ji litovat nebo jí přát úspěch, jde o onu druhou stranu mince - naprostý neúspěch. Neschopnost naprosto všech udělat jakkoli rozumné, smířlivé nebo logické rozhodnutí je ubíjející a po celou dobu se tento fakt nezmění. Rozuzlení je v podstatě dílem náhody, ke kterému byly postavy dotlačeny okolnostmi, ne změnou vlastních postojů.

Já jakožto optimista z donucení věřím tomu, že jde o záměr a skutečně máme ty postavy nesnášet. Třeba se v nich poznat a zjistit, jací jsme my sami. Těžko by se totiž věřilo, že by byl happy end pojat tak nepozitivně a nezaujatě, kdyby byl on sám pointou filmu. Konec s velkým rozhřešením totiž sledujeme se stejně chladným odstupem jako zbylý děj, což mě přesvědčuje o tom, že Zuzana Liová, autorka ceněného scénáře a režisérka v jedné osobě, si sama uvědomuje paradoxní situaci, a sice že se vše nějak dočkalo světlejšího konce, aniž by kdokoli udělal cokoli, co by k tomu vedlo. Situace se zkrátka vyřešila jaksi sama. Vzhledem k dobře rozehrané hře na začátku se mi nezdá, že by to bylo samo sebou a měl bych věřit tomu, že jsou z postav najednou dobří lidé se schopností náhlé koexistence. Rodinnou pohodu na konci tedy vnímám spíš jako cosi netrvalého, co raději rychle opustíme, než se to opět rozpadne.
Musím zopakovat, že to vše platí jen v případě, že jsem pochopil tvůrčí záměr, za což bych v tomhle případě nedal ruku do ohně. Pokud je pravda opačná a máme být svědky toho, jak utiskovaná dcera rozeštvanou rodinu uklidní a ke štěstí přijde, raději nechci pomýšlet, jakým směrem bych se v recenzi dál ubíral.
Na jednu stranu je možná chyba, že divákovi není nabídnuto vodítko, jak má Dům vnímat, na stranu druhou ale máme neobvyklou možnost se aktivně zapojit a přemýšlet o dění - což je u jinak na pohled pasivního filmu jedině chvályhodné.

Raději se ale přesuňme k něčemu, co jde pochválit jednoznačně. U podobných filmů ze života, tím častěji tuzemských, bývá problém s naprosto neadekvátním vývojem děje. Postavy se na začátku vždy začínají chovat jinak než doposud, aniž by bylo vysvětleno proč. Jejich život začíná a končí tam, kam dohlédne kamera - před dějem filmu ani po něm očividně neexistují. Dům naopak vyvolává dojem výseku z něčího života a chápeme, proč se která událost dala do pohybu právě nyní. To není samozřejmé.
Ještě příhodnější je ale pochválit herce. Miroslav Krobot naplno využívá svého charismatu v roli, která na rozdíl od stále aktuálního Aloise Nebela není jen skořápkou. Taťjana Medvecká je ve svojí poloze bezchybná a kdybych ji potkal na ulici bez kýblu s hadrem, divil bych se (to je míněno v dobrém). Problém můžeme mít s Judit Bárdos, jejíž "hrdinka" je skutečně naprosto nesnesitelná (nechtěl bych si číst její statusy na facebooku!), podobně je tomu u Mariána Mitaše. Jejich postavy jsou zkrátka na zabití a opět platí ona dvojjedinost - pokud to byl záměr, zahráli je skvěle.

Zakončím recenzi, kde jsem ji začal: Dům je skutečně velmi rozporuplná podívaná. A to je dobře. Můžeme v něm hledat významy a záměry s tím, že nakonec je vlastně jedno, jestli se tu ten, který vyhlížíme my, skutečně nachází. Možná je totiž záměrem právě to, utvořit si na danou rodinu a její osud závěr sami.
Pokud nic, daří se alespoň před nepatřičně smířlivým finále (což může být opět záměr - ach jo) docela slušně "imitovat" venkovský život, který si tak nějak umím představit, protože jsem sám z vesnice. Neubráníme se sice menšímu množství teatrálnosti (scéna s hraním na varhany), nicméně nikdo není dokonalý - zvlášť napoprvé. Skutečně jasno budeme mít zřejmě až u nějakého dalšího filmu Zuzany Liové.