(Dr. Faukner vejde do kanceláře a vidí Ducháčka jak pracuje.)
Dr. Faukner: Ducháčku, vy jste už tady?
Ducháček: Prosím, já jsem tady ještě.

J. Zmok: Já jsem Zmok.
Ducháček: A kvůli tomu jdete k advokátovi?
J. Zmok: Josef Zmok.
Ducháček: Tak kdo zmok? Vy jste zmok, Josef Zmok?

Ducháček: To je ptáček, pan Ducháček!

(Ducháček shání peníze a obvolává klienty.)
Ducháček: Halo? Firma Tintítko? Má poklona. Zde kancelář doktora Fauknera, u telefonu pan Ducháček. Slečno, prosim vás, buďte tak hodná, je tam pan šéf? Já vím, že jsou dva, ale já bych prosil toho, jak chodí k nám, jak vždycky... ten, ten malej takovej... ano... né, ten ten, jak vypadá jak opice, jak mu řik... co? Né, ten jak mu řikáme tarzan! Jéjej... My jsme spojený? Promiňte laskavě, já jsem... slečna to předala, já nevěděl... Já jsem vás chtěl moc prosit, jestli byste nám něco na náš parmární účet nedal... Nedal. Že jsem uhod.

Julie: Víte, že mám jenom jedno velké přání.
Ducháček: (k sobě) Koupí ti muzeum.
Julie: A sice vlastní vůz. Když jsem byla malá holčička, tak jsem si vždycky hrozně přála mít zlaté rybičky.
Ducháček: (k sobě) Já bych jí dal zavináče.
Julie: A právě tak a snad ještě o něco víc, toužím teď po autě.
Ducháček: (k sobě) Škoda, že vyrostla.

Ducháček: Nebo ten korvetní kapitán... Ten zloděj!
dr. Faukner: Tak dost, Ducháčku! Nedovolím, abyste urážel korvetního kapitána. Tady mu nadával "zloděj".
Ducháček: Já?
dr. Faukner: No ovšem!
Ducháček: Já jsem řekl zloděj?
dr. Faukner: Ano.
Ducháček: Vůbec ne! Já jsem řek korvetní kapitán z lodě!
dr. Faukner: Ducháčku, to J tam bylo.
Ducháček: Nebylo.
dr. Faukner: Bylo.
Ducháček: Nebylo. Bylo, ale takhle malinký jenom!