RECENZE FILMU

Tak hezky to zní: Film Bába režisérky Zuzany Špidlové získal na festivalu v Cannes cenu pro studenty filmových škol v sekci Cinéfondation, na festivalu v St. Petersburgu cenu za nejlepší režii. Režisér Olmo Omerzu si za snímek Druhé dějství vysloužil ocenění na festivalech u nás, v Portugalsku, Francii a Slovinsku. Oba filmy měly úspěch také na loňském Famufestu. Přivést je do kin tedy vypadá jako obzvláště chvályhodný počin, přesně takový, jakým se AČFK obvykle věnuje.

Studentské krátké filmy jsou specifickým útvarem – jejich je vznik omezen nejen finančně, ale také mnohými příkazy, které mají autora procvičit a provést některými úskalími zvoleného oboru nebo zaměřit jeho pozornost k danému tématu. Režisér se nemusí zabývat diváckou vstřícností či mechanismy trhu (osud filmu ani tvůrce nezávisí na prodejích, ale na tom, jak se bude zamlouvat pedagogům), jeho cílem je přivést na plátno svou vizi, zhmotnit svůj um a prokázat své schopnosti. To však diváka v kinosále však už nemá proč zajímat – na druhou stranu lze očekávat, že na dvojprojekci studentských filmů se nevydá fanoušek hollywoodských blockbusterů, nýbrž publikum již předem

vstřícně naladěné. A popravdě řečeno, oba filmy takové návštěvníky biografu potřebují jako sůl. Méně tolerantní divák sice při souhrnné stopáži 64 minut asi neusne ani neuprchne, nadšen však nejspíš také nebude.

Dvacetiminutová Bába předestírá situaci pubertální Veroniky, která je vlivem matčina rozhodnutí nucena se starat o nemohoucí babičku. Zpočátku celkem ne-li oddaná, tak alespoň rezignovaná služba bližnímu se mění v nenávist, když si Veronika uvědomuje nemožnost žít vlastní život podle svých představ, kterou s sebou tahle povinná pomoc nese. Malý časový prostor i obsazení (ač nadaných) neherců ovšem vedou k podivně zkratkovitým a ne zcela uvěřitelným závěrům. Vznikající zášť i její projevy jsou pochopitelné, pak se ale vnučka, která ještě před třemi minutami obětavě otírala bradu, zřejmě z čiré zvůle scénáře odhodlává k chladnokrevné a zároveň impulzivní vraždě… I kdyby byla její představitelka Marika Šopovská talentovaná jak chtěla, nemá čas na věrohodný přerod, který tak mají ilustrovat jen nic neříkající dlouhé záběry do neutrálního výrazu její tváře.

Ty jsou také ideálním recenzentským oslím můstkem do další části programu, která se jimi jen hemží. Mají zřejmě vyjadřovat prázdnotu, jakou po dvouletém manželském soužití pociťuje Martin (Petr Marek) po boku Cílie (Ivana Uhlířová). Nebo v životě vůbec. Martin pracuje jako překladatel v automobilové firmě, ale ubíjející nijakost svého bytí se po večerech snaží zahnat pokusem o překlad románu, v němž hlavní postava řeší svoje frustrace čirou destrukcí. Nudí se jako překladatel, manžel i člověk a neví, co se sebou ani co dál. Přestane chodit do práce, zkusí svést kamarádku své ženy (neuspěšně) a nakonec se rozhodne před stereotypem utéct. Dobromyslná, stále milující Cílie jej zastihne při balení kufrů a typicky „chcípácký“ hrdina jí není schopen říci, že odchází. Raději jí nabídne, že „teď hned a bez závazků“se má sebrat a vyrazit s ním na odloženou svatební cestu (v hloubi duše doufajíc, že pokorná Cílie není tak spontánního gesta schopna). Manželka si ale uvědomuje, že je to poslední šance, kterak skomírající vztah ještě zachránit, a proto se na tuhle beznadějnou misi vypraví. Před sebou samým ale člověk nikam neuteče – zvlášť vydá-li se po sezóně do nejmenovaného italského městečka, které vypadá jak po vymření. Režisér Olmo Omerzu pak pokračující pocit vyprázdněného vztahu přímo vtěluje do oněch čtyřiceti minut, které jakoby mu na rozdíl od Zuzany Špidlové poněkud přebývaly. A my se nesnesitelně dlouho díváme na detaily tváří, prázdné parkoviště, šedivý obzor nebo projíždějící parník. Pokud navození až nepříjemně odtažitého a beznadějného stavu bylo režisérským záměrem, pak se v Druhém dějství bez debaty podařilo. Jen koukat na takový film, kde se navíc střídavě vůbec nemluví, nebo se vypouštějí z úst až karikatury rádoby závažných tvrzení, je asi tak stejně zábavné, jako soužití hlavních postav.