GOLDIE FILM

Lolitu můžeme jistě považovat za jeden z nejkontroverznějších filmů, jak jsme si tady v goldies už říkali. Ale nevznikla kvůli tomu. Stanley Kubrick v ní nechtěl šokovat, chtěl jen odvyprávět zapovězený příběh. Jakákoli kontroverze neproudí z vnitřku filmu, ale z vnějšku - z reakcí diváků. Z předsudků, které jsou v jejich hlavách. Snímek s impozantně dlouhým názvem Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je pak přesným opakem adaptace Nakobovova majstrštyku.

Tady bortí Kubrick největší politická tabu své doby a z možnosti nejhrozivějšího konfliktu historie lidstva, který byl v šedesátých letech opravdu otázkou "blbé náhody" a mohl zničit celou naši civilizaci mrknutím oka, tu dělá směšnou frašku. Provokuje. Svým způsobem nejodvážnější režisérův kousek proto hnul žlučí mnoha lidem, plno diváků naopak vyděsil a slušnou řádku jich jednoduše pobavil. Navíc oproti očekávání nezestárnul.
Při své překvapivé nekompromisnosti totiž nezapomíná na humor a obsahuje dodnes fungující přesah, který lze aplikovat i na dnešní politickou společnost. I když samozřejmě jen do určité míry. Abychom Divnolásku docenili úplně, musíme v první řadě znát situaci, v níž se svět v čase jeho vzniku nacházel. Pro připomenutí tedy pár slov z historie (pokud jste ve škole dávali pozor, následující odstavec klidně přeskočte):

Druhá světová válka už byla nějakou dobu pryč, ale pnutí mezi USA a SSSR, dvěma velmocemi, které si vždy rády hrály s myšlenkami o kolonializaci a o světovládě, bylo ještě mnohem více nebezpečné než nějací nacisti a jejich Luftwafe. Klasický konflikt totiž nehrozil. Obě megazemě seděly na slušné hromadě nukleárních zbraní, z nichž atomové bomby byly ty méně účinné. V roce 1962 pak tato situace nekonečné paranoje z toho, kdo zaútočí první, vyvrcholila Kubánskou krizí, kdy si SSSR navezlo rakety na Kubu a drze mířilo na USA prakticky ze sousedství.
Prezident Kennedy samozřejmě ihned zareagoval blokádou Kuby, aby na ní Sověti nemohli přivézt raket víc (lodě už byly na cestě). V tuto chvíli se dá (s mnohem menším množstvím nadsázky, než bychom byli ochotni uvěřit) říct, že Kennedy i Chruščov seděli u stolu, na němž leželo červené tlačítko, a přemýšleli, kdy bude nejlepší ho zmáčknout. Nakonec ho nezmáčkli, za což můžeme být jedině vděční (je pravda, že by se východní blok rozpadl dřív, jenže stejně tak by se rozpadlo i úplně všechno ostatní).

Právě dva roky po těchto událostech, tedy v době, kdy byly stále aktuální a z nich plynoucí hrozba ultimátní nukleární apokalypsy zůstávala každodenní rutinou, přišel Stanley Kubrick s filmem, jenž ukazuje nukleární válku jako situaci, k níž může dojít ze dne na den a jejímž následkům nedokáže zabránit ani celé velitelství Pentagonu. Zároveň také shazuje představu o inteligentních, chladných velitelích, kteří nechybují a jen tiše kalkulují své vojenské cíle.
Příběh vypráví o generálovi se zvláštní oblibou v čistotě tělesných tekutin, kterému "se udělalo maličko divně v hlavě" a vydal rozkaz k útoku na SSSR. Pomocí nedomyšleného zákona byl rozkaz uveden v platnost a směrem k matičce Rusi vyrazilo několik desítek letadel.
V tuto chvíli se o činu pomateného generála dozví vojenský štáb v čele s prezidentem, jemuž se naštěstí podaří přesvědčit tajemníka SSSR, že nejde o útok, ale omyl jednoho blázna. Nicméně soudruzi z NDR udělali jednu zásadní chybu - spustili "Doomsday Machine" - chytrý mechanizmus, který, když na území SSSR dopadne bomba, automaticky spustí. Pokud tedy jen jediná bomba z letadel dopadne na svůj cíl, skončí svět, jak ho známe.
Prezident USA tedy doporučí ona letadla, která se nepodařilo odvolat, sestřelit. Jedno bohužel útok přežije, má ale porouchanou vysílačku a pár správných Američanů na něm je odhodláno splnit svůj cíl za každou cenu, aby nezklamali národ a strýčka Sama. Bude tedy poslední nadějí lidstva invalidní ex-nacista v amerických službách Dr. Strangelove (dříve Herr Merkwürdigeliebe) a jeho plán? Kdo ví...

Na poli tohoto ne zas tak složitého děje (rozhodně ne tak složitého, jakým se zdá) Kubrick zobrazuje celou škálu motivů, jimž se vysměje přímo do obličeje. Od velitelů armád - nedorostlých kluků, kteří si místo měst z lega hrají s osudem země, až po obyčejnou posádku letadla, jež se snaží dělat, co je v jejích silách, protože věří, že plní vyšší cíl - přitom ale představuje největší hrozbu lidstva.
Stanley tak varuje jak před těmi, kteří na pozadí tahají za nitky, tak před těmi, kteří jejich rozkazy bez rozmyslu plní. A při vší té dobré snaze svět zachránit nakonec USA musí spoléhat na rasisticko-nacionalisticko-elitářský plán na přežití šíleného vědce, který má problémy s tím, aby prezidenta neoslovoval "Mein Führer" a nehajloval místo pozdravu. Principy, proto nimž se ve světové válce bojovalo, tedy nakonec zachrání lidstvo.
Ironie, cynizmus a černý humor Dr. Divnolásky sahají skutečně neuvěřitelně daleko. Stejně tak zaujme, že Kubrick tvoří satiru, ne parodii reality. Děj je svébytným příběhem, jenž není založen na Kubánské krizi - pouze navozuje její atmosféru skrze vlastní prostředky. To musíme ocenit a dělá to Divnolásku nadčasovým filmem - tedy filmem, jenž má co říct i nám.

Kubrick dává navíc šanci naplno zazářit vynikajícímu Peteru Sellersovi, který pro vás po zhlédnutí navěky přestane být inspektorem Clouseauem, protože jeho trojroleje skutečně skvostná. Nicméně i George C. Scott hraje skvěle.
Je pravda, že Divnoláska se zdá nejméně vysoustruhovaným filmem Stanleyho Kubricka. Některé motivy jsou jakoby mírně v pozadí, což zamrzí, přesto bychom měli brát v potaz, že žánr satiry na zjednodušení vlastně stojí. Více prostoru mohla dostat například posádka letadla, přesto se ale daří vyvolat velké množství emocí.
Nesmíme zapomenout, že cílem žánru je i bavit. Vrchol komediálnosti představuje telefonát se sovětským tajemníkem, kterému prezident USA vysvětluje, že došlo k takovému malému nedopatření. Humor je převážně slovní, ne vždy otevřený, ne vždy na první pohled odhadnutelný, vždy ale cynický a trefný. (Tady se nebudete rvát, tady jste v bojovém středisku!)

Dr. Divnoláska je filmem, který musel vzniknout. Musel vzniknout, aby ukázal, z čeho má mít lidstvo největší strach. I když totiž zůstává komedií a satirou, věci zde probírané nejsou k smíchu ani trochu - diváky musí mrazit v zádech minimálně stejným způsobem, jakým je výkon Petera Sellerse pobaví. Takové síly dnes žádný snímek nemůže dosáhnout. Jistě i dnes existují skvělí filmaři, jen se prostě nenacházíme v tak vyhraněné situaci, aby mohlo něco tak odvážného a potřebného vůbec vzniknout. Tím spíš si ale musíme vážit kousků, které se strefovaly do černého přesně v době, kdy tomu bylo zapotřebí, aniž by dodnes ztratily většinu své působivosti.