GOLDIE FILM

Na kariéru Orsona Wellese bychom mohli přihlížet jako na jednu z nejunikátnějších v Hollywoodu. A taky z nejnevděčnějších, nejsložitějších a nejpozoruhodnějších. Ve svých pětadvaceti letech debutoval se snímkem Občan Kane, jenž je dodnes právem považován za nejpřelomovější dílo kinematografie. Dobrý začátek? Ani moc ne! Film prodělal, studio ho nenávidělo. Několik intelektuálů z něj postupně udělalo modlu, ale to vám náklady nezaplatí, že? Aby tedy Orson mohl točit dál, musel hrát ve značném množství nevalných filmů, kdy si vydělával na natáčení doslova ze dne na den a navíc měl problém s tím, že bude již navěky ve svém stínu. On sám to ke konci života cynicky komentoval větou: "Začal jsem na vrcholu, pak jsem mohl jedině klesat."

Ano, Občan Kane září tak silně, že přesvítí vše další, co tento charismatický herec, zručný filmař a nekompromisní scenárista natočil. Už jen proto, že nikdy poté neměl na práci takové prostředky a nad svým projektem srovnatelnou moc. Bylo by ale krátkozraké jen proto ony následující snímky ignorovat. V roce 1958, tedy v době, kdy už dávno nebyl vyhublým mladíkem, dal vzniknout skvělé noirové detektivce Dotek zla, jež ostudu zcela jistě nedělá. Není tak naléhavá a silná jako Kane, ale jedná se o stejně poctivý kus celuloidu, ze kterého čiší um a zaujetí na sto honů.
Orson pochopil, že jeho hra se světly a stíny, kamerovými experimenty a dlouhými dynamickými záběry, ale i drsné vyprávění, kde se nikdo s nikým "nemaže", se nejvíc uplatní právě v noiru. Co si procvičil v Cizinci, dotáhl tedy v Doteku zla k dokonalosti. "Nízký žánr" se pod jeho dohledem mění v chytrý, obsáhlý a plnohodnotný rozbor ztráty iluzí a relativity dobra.

Asi nás nepřekvapí, že studio, když snímek vidělo, se vyděsilo. "Neposlušné dítě Hollywoodu", jak se Wellesovi říkalo, nezestárlo ani o den, i když změna fyzické skořápky tomu napovídala. Snímek tedy přestříhalo a přeměnilo v co nejjednodušší kousek. Wellese to asi moc nepřekvapilo, ostatně měl své zkušenosti, ale rozhodně ho to velmi, velmi popudilo. Později sepsal padesátistránkovou stať udílející přesné pokyny, jak mohou snímek případní editoři navrátit do původní podoby. K tomu došlo až třináct let po režisérově smrti, v roce 1998. Dnes se tedy můžeme kochat relativně původním Orsonovým záměrem a opět se přesvědčit, jak nadčasově a poutavě uměl tvořit. Bohužel v době, která nadčasovosti a poutavosti nepřála tak moc jako výdělkům (ano, Hollywood byl takový vždy, nejen dnes).

Příběh vypráví o zločinu, jenž se odehrál na mexicko-americké hranici. Střetává se tu mladý mexický policista (Charlton Heston) se starým, zkušeným a nepříjemným detektivem z USA (Welles). Jeden druhému nevěří, jeden druhého nesnáší. Každý má jiné metody, jež si dost odporují. V první řadě jde ale o dopadení vraha, takže oba dva stojí na stejné straně barikády. Nebo ne? Již tady je vidět Wellesův vzdor oproti konvencím, když detektiva USA staví do polohy obhroublého, nepříjemného a silně politicky nekorektního chlapíka (nebojí se zfackovat mexičana, jenž na něj promluví španělsky), který jistě netráví večery studiem litery zákona, kdežto muchacho z Mexika je ten pravý hrdina filmu, který chce upřímně dopadnou vraha a ještě musí ochraňovat svojí (americkou) snoubenku.

A stejně jako poutavý příběh je opět důležitá skvostná režie, kdy už úvodní scéna, točená na jeden dlouhý záběr, musí jasně dokázat, na co se můžeme těšit. Dynamika a nekonečné množství nápadů a vychytávek už nepřekvapí tak moc jako u Občana Kanea, ale působivé jsou zrovna tak. Ani dnes totiž není obvyklé, aby se najednou dělo tolik věcí, aby se díky sebejistému režijnímu nápadu stal z jednoduchého dialogu kameramanský akrobatický kousek. Je totiž pravda, že velká většina diváků, hlavně těch méně zkušených, si značné části oněch režijních myšlenek ani nevšimne. Já ale věřím, že minimálně podvědomě musí ona technická vyspělost dýchnout na každého.
Dotek zla je skutečně lahůdkový kousek, kdy jeden z největších filmařů opět dokazuje, jak strašně málo ho kinematografie dokázala využít. A vlastně tím studia a doboví kritici ochudili sami sebe, nás a film jako takový, když Orsonovi celou jeho kariéru házeli samé klacky pod nohy. Je věčná škoda, že mu nebylo dopřáno podobně neomezených prostředků, jakými dnes disponují Lucas, Spielberg nebo Cameron. Filmařů Orsonova formátu mnoho nebylo, není a druhou šanci už mít nebudeme. Těch skvostů mohlo být mnohem víc. Jedinečná noirová kriminálka Dotek zla to jedině dokazuje. Můžeme být rádi, že vystříhaný materiál se zčásti dochoval a Orsonovu vizi bylo možné zrekonstruovat. Ne všechny jeho kousky měly stejné štěstí a z některých jeho děl dodnes zbyla jen studii zničená torsa.