RECENZE FILMU

Joseph Gordon-Levitt by měl posílat Christopheru Nolanovi alespoň jeden děkovný dopis denně, neboť bez rolí v jeho filmech by se mu jen stěží podařilo vydobýt pozici jednoho z nejpopulárnějších herců stojících na hranici indie a mainstreamu. A jen těžko by se mu podařilo sehnat prostředky na celovečerní debut o chlápkovi závislém na internetovém pornu.

Don Jon je velmi jednoduchý snímek s příjemnou, ale nijak exhibující režií, odpovídajícím scénářem i hereckými výkony, který cílí na typické indie diváky. V kinech se mu moc nedaří, ale velmi nízké náklady prakticky znemožňují neúspěch. Kdyby něco, může se Levitt vždy vymluvit, že kontroverzní námět, jenž mohl být pro mnohé prudérní Američany nepřijatelný z principu, jim nedovolil vyrazit do kina.
A asi se není čemu divit. Don Jon je opravdu pouze o tom, že hlavní hrdina kouká hodně na porno a jeho přítelkyni (Scarlett Johansson) se to dvakrát nezamlouvá. Smysl přítomnosti podivné stalkerky Julianne Moore odhalíme až příliš brzy a většinou se tedy jen necháme unášet proudem nenáročné zábavy.
Funguje to tak dlouho, dokud se snímek nepromění v nehezkou moralitku o podstatě pravé lásky, ovšem naštěstí není tento nezbytný posun podán zdaleka tak lacině, jak mohl.

Někdo možná bude mít problém s Gordonem-Levittem v hlavní roli. Ne že by hrál špatně, to chraň bůh, jen se zatím vždy profiloval jako tichý, inteligentní mladík, kdežto zde vystupuje jako poněkud "slabomyslný" nadsamec, co sbalí každou sukni, kterou spatří, vyspí se s ní a jde se dodělat k počítači. Asi to není úplně obraz, jaký si o něm jeho fanynky a fanoušci uchovávaní.
Dřív platilo, že herec buď role film od filmu mění, nebo častěji přesně naopak ztvárňuje jeden jediný typ postav, a to prakticky bez výjimky. Když Henry Fonda, celý život typický klaďas, zahrál v Tenkrát na Západě brutálního vraha, byl to pro diváky opravdový šok a Leone na tom v mnoha scénách stavěl. Jackie Chan dodnes odmítá záporné role, protože nechce trápit fanoušky tím, že uvidí svého hrdinu dělat špatné věci. Důsledné kastování indické kinematografie asi nepřekvapí.
V Americe se doba posunula a na první pohled se zdá, že je tomu tak dobře. Zatímco u Johna Waynea lidé milovali jeho neměnnost a konzistenci, dnes by byl podobný přístup terčem kritiky. Na druhou stranu ale opravdu může být rušivé, když jeden herec vybuduje jednu škatulku, ale pak z ní jen tak vystoupí.

Don Jon opravdu stojí z velké části jen a jen na tom, že dva představitelé se chovají jinak, než jak jsme zvyklí. Krom Levitta ještě Johanssonová, která se celou svou kariéru snaží oprostit od pověsti krásné holky bez mozku, zde však bez problému ztvárňuje největší blbou nánu, jakou si lze představit.
Nevím, jestli předchozí řádky byly výtkami, nebo spíš konstatováním. Asi tím druhým. Možná by podobné meta-filmové prvky vadily u hlubokého lidského dramatu s nutností silného charakterního herectví, ale Don Jon opravdu patří spíš mezi jednoduché dramedie, v nichž každé ozvláštnění zaslouží pochvalu. A hraní mimo svou obvyklou polohu opravdu je funkčním ozvláštněním, tak vlastně proč ne.
Vzhledem k tomu, že předchozí Levittovy kraťasy byly hřejivé asexuální grotesky, je posun k ulepenému fitness hlupákovi docela zajímavý a zajímalo by mě, co ho k němu vedlo.

Krom samotného relativně odvážného námětu už ale nic nepřekvapí. Jak jsem rozebíral už u Safety Not Guaranteed, indie jsou podivný "žánr", kde už vše bylo definováno a zobrazeno. I ty nejmenší posuny působí jako veskrze originální změna a naplnění schématu označujeme za úspěch.
Don Jon je další z mnoha filmů, které se rozhodly, že přesně tohle pojetí kinematogorafie jim vyhovuje a z nějakého nepochopitelného důvodu to na nás diváky stále zabírá.
Přes dosavadní vyznění recenze mířím k uspokojivému hodnocení, protože jakkoliv mi Levittův debut přišel až moc obyčejný, pořád se na něj kouká příjemně, pár ozvláštnění bychom také našli, herci jsou sympaťáci a jejich vybočení z klasických rolí je přinejmenším zajímavé. Asi by bylo zbytečné chtít víc.