GOLDIE FILM

Jsou filmy, které vás pohladí na duši, vyděsí, u nichž se zasmějete, jste poučeni o životě, nebo naopak varováni. A pak jsou filmy, které vás zaskočí, šokují, znechutí a urážejí, ale vy nemůžete odvrátit zrak, protože jste fascinováni natolik, že zmeškat tu podívanou by byl hřích. Nemůžeme se divit, že taková je většina snímků Larse von Triera. Ďábla, blázna, nasictického Žida a fajn chlápka v jedné osobě.

Grace (vynikající Nicole Kidmanová) uniká před pověstnými "muži v oblecích", aniž víme proč. Uchýlí se do zapadlé horské vesničky, kde ji s velkým zdráháním přijmou mezi sebe. Slečinka z vyšší společnosti je jednoduchými lidmi a jejich problémy okouzlena, navíc útočiště opravdu potřebuje, tak ohne hřbet a doufá, že si vyslouží trvalé přijetí do zdejší komunity.
Jenže zprvu zdrženliví a skromní vesničané si na posluhující cizinku zvyknou jinak, než si přála. Kdo by nechtěl vlastního otroka? Grace (v překladu milost, volněji velkorysost) předpokládá, že když nějakou dobu vydrží a udělá, co jim na očích uvidí, změní se její k situace k lepšímu. Opak je pravdou. Na povrch se postupně dostává víc a víc zla, kdy každý jeden člověk odhazuje zábrany a prozrazuje vnitřní zkaženost. I Tom (Paul Bettany), její poslední opora, nakonec ztrácí lidskost. Z úkrytu se stává klec a Grace je zneužívána ve všech ohledech, v nichž může.

Dogville představuje filmový experiment v čiré podobě, kdy si Lars opět hraje se žánry, postupy, formou a obsahem natolik, až není snadné uvěřit, kolik drzosti se v jedné osobě najde. Abych to uvedl na pravou míru - on sám se za "experimentátora" nepovažuje, protože během natáčení se řídí předem připravenými pravidly a mantinely, které pro sebe stanovuje. Důvod, proč ho přesto za experimentátora označujeme, tkví v jednoduchém faktu, že ony hranice a mantinely se vymykají všemu, co jsme doposud viděli.
Dogville na první pohled strhává zeď mezi filmem a divadlem, k čemuž prvoplánově vybízí absence exteriérů i kulis. Děj se odehrává ve studiu, kde zůstává jen pár strohých rekvizit a na zemi "křídou" naznačené obrysy budov. Při bližším pohledu se ale zdá jasné, že Dogville nemá s divadlem nic společného. Divadlo je totiž statické a plynulé - Dogville není aní jedno. Kamera vypůjčená ze starého dobrého Dogmatu 95 a záměrná nenávaznost některých střihů (Trierem nevyužívaná poprvé ani naposledy) vylučují divadelní dojem, naopak odkazují k ještě zvýrazněné filmovosti.

Proč tedy Dogville vypadá právě tak, jak vypadá? Filmově i nefilmově zároveň? Rozhodně nejde o samoúčelnost, ale spíš o dosažení cíle Dogmatu 95 zcela oklikou. Zatímco Dogma odstraňuje umělecké prostředky, aby zachytilo pravdu, Dogville odstraňuje fyzické předměty, které by mohly upoutat pozornost. Protože v záběru nic jiného není, nemůžeme se soustředit na víc než na postavy a děj. Ve výsledku je to velmi bizarní, ale zatraceně účinné.
Že se kamera a postavy chovají jako v běžném snímku, zatímco ale není naprosto žádná šance diváka o reálnosti přesvědčit, můžu vychvalovat od rána do večera, protože si v tomto tisíciletí nejsem vědom srovnatelně originálního a zároveň funkčního nápadu.
Dogville tak nabízí unikátní zážitek, kdy se neustále tře vynikající (rozhodně ne minimalistická) vizuální stránka s důrazným herectvím jak z oscarového velkofilmu, kde chce každý svojí zlatou sošku, a zároveň se dějí věci stále méně a méně uvěřitelné svou přehnaností a nasyceností. Vzniká velké množství energie, které na konci exploduje v podobě konečného řešení tak nekompromisního, až zůstává rozum stát.

Von Trier zase jednou před diváka předhazuje jeho malost, vysmívá se mu a záměrně přehání. Jako vždy podporuje svou pověst duševně labilního, nevyrovnaného a snad až bláznivého tvůrce. Možná se stejným cílem, s jakým si podobnou pověst snaží udržet královský šašek z nějaké klasické pohádky. Pak totiž získává oprávnění sdělovat věci, které by si nikdo příčetný nedovolil ani zašeptat. Chrání ho právě aura bláznovství.
Jenže von Trier žádný blázen není, moc dobře si uvědomuje své myšlenky a velmi přesně je promítá na plátno. Obzvláště v jeho nejnovějších dílech můžeme uvažovat o tom, jestli se nenechal unést vlastní vizí, nikdy ale nevyzní jako tápající tvůrce. Zvlášť u Dogville, kde vše směřuje k závěrečné katarzi a každá jedna scéna má své místo, nemůžeme ani na vteřinu pochybovat o tom, že má pod kontrolou každý aspekt své práce. Velmi racionálně.

Dogville se nebude líbit každému. Přesněji řečeno: Nebude se líbit nikomu. Jde o to, jestli podlehnete v úvodu zmíněné fascinaci. Není snadné snést tu nelidskost, tu absolutnost, tu neústupnost a tu cynickou absurditu zobrazované pokřivené karikatury.
Nakonec můžete Triera vždy odhodit jako extremistu, který zobrazuje emoce silnější, než jaké dokáže vyprodukovat realita. Pokud to, co zobrazuje, nesnesete, nic jiného vám ani nezbude.
Dokonce si myslím, že on sám vám tu možnost vědomě předkládá, možná z milosti, protože si buduje pověst filmaře, kterého nemusíte brát vážně, kterého můžete považovat za blázna. Na nás je, jestli se v bláznových slovech odhodláme hledat odraz skutečnosti.
Trier netvrdí, že má pravdu, že jeho hrdinové jednají správně, nebo že si vůbec uvědomují důsledky svých činů. Nechává nám naprosto volnou ruku, i kdybychom si vybrali nenávidět ho. On to snese.