RECENZE FILMU

Woody Allen patří mezi největší jistoty kinematografie. Každý rok své aktivní kariéry nás počastuje jedním novým filmem, což ho dělá režisérem, pokud dobře počítám, nějakých sto padesáti kousků. Jakkoli to ale bylo zpočátku inteligentní a vtipné, poslední roky spíš u rodilého Newyorčana začínáme trochu tápat. Co se to s ním děje?

Nejdřív seznámení s dějem:
1) Leopoldo (Roberto Benigni) žije život obyčejné italské kancelářské krysy, když tu najednou se stane slavným a všude ho pronásledují fotografové a novináři. Netuší, proč najednou každého zajímá, na jaké chodí filmy, co si dává nejraději ke snídani a nosí-li trenýrky, nebo slipy. Nakonec ho sláva netěší tak, jak čekal, když o ní snil.
2) Jack (Jesse Eisenberg) a jeho přítelkyně (Greta Gerwig) u sebe přivítají povrchní, ale okouzlující kamarádku (Ellen Page), do níž se Jack nakonec zamiluje. Navíc ho pronásleduje "duch" slavného architekta (Alec Baldwin), glosující dění.
3) Novomanželský pár (Alessandro Tiberi a Alessandra Mastronardi) čelí pokoušení k nevěře. To když plachý mladík musí za svou ženu vydávat prostitutku (Penélope Cruz) a dívka se ztratí ve městě, kde potká svého oblíbeného (a značně nadrženého) herce.
4) Starší manželé (Judy Davis a Woody Allen) přijíždějí poznat dceřina snoubence. Allen, operní režisér, přitom objeví, že zeťův otec má skvělý hlas vhodný pro operní árie, ale pouze tehdy, když se sprchuje. Teď co s tím? Tušíte správně!

Půlnoc v Paříži byla při své jednoduchosti docela sympatická, takže jsem doufal, že neurotický šestasedmdesátník třeba chytá druhý dech. Není tomu tak. Do Říma z láskou je velmi slabým počinem, nebojím se říct jedním z jeho nejslabších. Allen tu rozjíždí náhodně pospojovanou a trestuhodně polopatickou sérii povídek, jež spojuje pouze místo konání - město Řím.
První tři jmenované jsou tak primitivní a dané, že nedokážu pochopit, proč měl Allen nutkání je převést na plátno. Není v nich víc chytrosti a vtipu než v třívěté anekdotě, obzvlášť ta Benigniho zcela postrádá cokoliv byť jen trochu zajímavého nebo překvapivého. Vejdělkovská povídka o oboustranné nevěře pak jen potvrzuje mou teorii, že se Allen minimálně poslední roky pohybuje v podobném světě vyprázdněných glosátorů, kteří odtrženi od reality a skutečných problémů řeší životní pseudopravdy, jako do nichž nás zve český kýčař. Část s Eisenbergem a Page táhnou nahoru právě oni dva, ale nutkavá potřeba vecpat k nim vypravěče v podobě ducha/halucinace se jeví křečovitěji než stejně smutně prvoplánový dopravní policista film uvádějící.

Zásadní se mi zdá leda poslední jmenovaná epizoda. Nejen proto, že v ní hraje samotný Allen. Ta jako jediná má čím překvapit, i když je to opět spíš primitivní a samoúčelné plkání.
Byl bych raději opatrný ohledně diagnostikování Allenovy senility, s čímž někteří nemají problém. Existenci snímku ale nechápu a asi ani nechci chápat. Pokud neberu v úvahu možnosti, že nám Woody prostě ždímá peněženky, což se mi zdá krajně nepravděpodobné, ani že se ve stylu Coppoly pokouší o "malé umění", jemuž ani nemáme rozumět, protože na Do Říma s láskou není uměleckého vůbec nic. Nezbývá mi zkrátka žádné logické vysvětlení.
Na jednu stranu jsem sice během projekce cítil docela pohodovou atmosféru, ta je ale tolik podobná všem atmosférám ze všech předchozích Allenových filmů, že kvůli ní bych 150 korun za lístek vážně dát nechtěl. Když navíc opadne, a že ona opadne velmi brzy, vyvstává ten chatrný konstrukt neexistujícího "čehokoli".

Snímek má zřejmě táhnout kupředu "nadreálný" styl vyprávění. Postavy zastavují dění, komunikují s divákem, děj se vyvíjí zcela (záměrně) nesmyslně a nerealisticky. Jenže podobné hrátky se opět nedostanou za naprostý standard výroční epizody průměrného sitcomu, rozhodně neutáhnou celovečerní počin uznávaného tvůrce.
Pokud jsem u striptýzového počinu Stevena Soderbergha naříkal nad pravděpodobnou nepochopitelnou absencí ambicí, nyní musím vyloženě mlátit hlavou do zdi. Allen si totiž buď točí doslova, co ho napadne, protože je prostě zvyklý a jeden film do roka natočit musí, nebo snad myslí, že je podobná produkce nějak hodnotná a daný výtvor má nějaký umělecký význam. Nevím, která z nastíněných možností by byla horší, popřípadě smutnější a méně důstojná.