RECENZE FILMU

Rozjedem to bez úvodu. I kdybych měl Dluh na následujících řádcích jen hanit, zaslouží si totiž z fleku pochvalu čistě proto, že dokazuje smysluplnost existence remaků. Israelský originál ohodnotilo na IMDb nějakých tři sta uživatelů, tudíž rozhodně má smysl, aby se nějaký schopný filmař rozhodl ho znovuuvést s áčkovějším rozpočtem a slušným obsazením. Dělá mi to dvojnásobnou radost tím spíš, že ve zbytku textu rozhodně nebudu jen kydat špínu.

John Madden se proslavil především režií Zamilovaného Shakespeara, což sice není špatný film v žádném slova smyslu, ale dokázal nám hlavně, že s dobrou kampaní může vyhrát Oscara doslova COKOLIV. Přílišným vyhypeováním se z dobrého řemesla stalo něco, co by snad mělo někomu jít příkladem. Což měla být samozřejmě chyba. Ale nyní, s odstupem a po zhlédnutí Dluhu, vidím, že ono ocenění "dobrého řemesla" zase tak mimo mísu nebylo. Dluh totiž drží pohromadě právě díky němu.
Příběh je totiž strašně odhadnutelný a nakonec i směšný a předimenzovaný. Odehrává se ve dvou liniích. V té první, v roce 1997, se Rachel v podání Helen Mirren vypořádává s knihou, kterou o ní, jako o židovské hrdince, jež v týmu dvou dalších agentů Mossadu dopadla šíleného nacistického vědce, napsala dcera. Ihned po prvním flashbacku třicet let zpět, kde ono dopadení vidíme, se začíná Mirren cukat, potit a těkat, takže je nám jasné, že takhle se situace neudála a hrdinku pronásledují "duchové minulosti" (pokud nemá střevní potíže). Dochází nám, že následující polovinu filmu budeme směřovat k oné události, tentokrát hezky popořádku a popravdě. A to se také děje. Když odhalení pravdy skutečně nastane, opět je nám zhruba jasné, jak musí hrdinové reagovat. Ona očekávaná reakce sice přijde, je ale velmi přehnaná a povolává Mirren po třiceti letech mimo službu zpět do akce, což se zdá krajně nepravděpodobné. Ale víte co? To vůbec nevadí!

Dluh skutečně neobstojí jako celek, jako příběh, který by se snad mohl stát, ani jako akční jednohubka (na to je v něm málo akce, jež vlastně není podávána jako "pastva pro oči"). Rozhodně ale obstojí navozováním zajímavých situací, v nichž dobří herci něco řeší, zadumaně na sebe koukají, pronášejí filosofická moudra o relativitě pravdy nebo těžkém údělu příslušníka elitního Mossadu. Zkrátka vždy, kdy se snímek podobá soft verzi Spielbergova Mnichovu.
Se Spielbergovým rozborem "spravedlivé odplaty" a "moderní židovské otázky" má Dluh lecco společného, nicméně nezachází v žádném ohledu do podobné hloubky. Režisér všech motivů využívá čistě k zapůsobení na diváka, nepokládá palčivé otázky ani nehledá nepříjemné odpovědi. To ale nutně neznamená, že by mělo jít o hrozný film.
Jedinou výjimkou jsou slova zajatého válečného zločince. Madden podobně jako Smith v Red State pochopil, že záporná postava může říkat i ty nejvíc politicky nekorektní a/nebo špatné věci.
Naprosto špičkové jsou proto scény, kde trojice postav (mezi nimiž samozřejmě vzplane velmi nenucený milostný trojúhelník) drží nacistického šílence v zajetí a musí se postavit jeho psychologickým rozborům a ranám pod pás - tehdy je momentální atmosféra filmu na maximu.

Něco takového by samozřejmě nebylo možné bez kvalitních hereckých výkonů. Nevím, jestli měl John Madden štěstí při výběru, nebo spíš umí své stádo skvěle vést, ale všichni do jednoho hrají jak dobře sladěný orchestr. Nebudu dlouze vychvalovat vždy skvělou Helen Mirren, mnohem větší radost udělá Sam Worthington, jehož charisma a schopnosti už nemůžeme popírat ani pro ně hledat záminky. Své zásluhy si ale můžou připsat i ďábelský, ale nepřehánějící nacista Jesper Christensen, Ciarán Hinds se svým útrpným pohledem a hlavně mladá verze hlavní hrdinky, Jessica Chastain, kterou jsem dodnes neznal. Jmenovat bych ale mohl opravdu všechny.

Dluh je velmi dobře zrežírovaný - to ho asi vystihuje nejlépe. Sice ve vás "nezůstane", neohromí vás ani nešokuje, ale ona již zmíněná "momentální atmosféra" každé scény je vytěžena asi nejvíc, jak to bylo možné. Obzvlášť poslední třetina má velmi béčkoidní směřování, ale akademická Maddenova ruka ji vkusně ukočíruje. Ve vší své hlouposti nakonec výsledek působí veskrze seriózně, kdy se zobrazeným nesmyslům vůbec nemáme chuť posmívat. Každý takový nesmysl totiž k něčemu slouží.
Vaření z vody nebylo nikdy tak chutné jako v případě Dluhu.

PS: Za produkcí a nejen jí stojí Mathew Vaughn. Nevím, jestli to pro vás něco znamená.