RECENZE FILMU

Baltasar Kormákur je hrdě prezentován jako "nejžádanější islandský režisér", což možná máme tendenci vnímat s mírným úsměvem (on Island zase tolik režisérů nemá), přesto jde o pozici nezískanou jen z principu. Střihnul si už pár menších projektů, jež se vydaly do světa, a dokonce mu byl svěřen hollywoodský Kontraband s Markem Wahlbergem. Ten měl premiéru minulý rok a za tu dobu na různých databázích nastřádal tolik hodnocení (nebo víc) jako zbylá režisérova tvorba dohromady. Nutno dodat "bohužel".

Kormákur se chopil ve své domovině dobře známého příběhu "tuleního muže", který jediný přežil ztroskotání rybářské lodě, doplaval šest mil ke břehu v pětistupňové vodě, přešel pár kilometrů lávového pole a získal si celonárodní popularitu. Zároveň se stal předmětem vědeckého bádání, jež si kladlo za cíl zjistit, jak byl něčeho takového schopný. Zjistilo se, že je hrdina nejenže tlustý, ale navíc velmi kvalitně tlustý, takže se k němu všechna ta zima zkrátka nedostala. Zároveň v tom byl slušný kus štěstí a možná pomoc shůry.
Děj jsem prakticky vyzradil, což je v pořádku, protože vám nemá být neznámý. Snímek lze přirovnat především k 127 hodinám od Dannyho Boylea - dobrou polovinu sledujeme samotného hrdinu (Ólafur Darri Ólafsson) jak plave, popřípadě jde, blouzní, povídá si sám se sebou (nebo racky), vzpomíná, slibuje, vyhrožuje. Na rozdíl od uvězněného Franca ale jeho islandského kolegu nesledujeme skrze pestrobarevný klipový vizuál, ale tvrdou seversky minimalistickou režii, zdůrazňující samotu, tmu a prázdno. Velmi povedené je snímání plavajícího hrdiny, který sice míří kupředu, ale díky správnému pohybu kamery se zdá, jako by visel na místě a nemohl se hnout.

Tím ale nějaké známky originálního přístupu končí. Jakkoliv precizní a povedené drama se podařilo natočit, už mi trochu uniká smysl. Podobně jako u Hanekeho Lásky mám pocit, že si schopný filmař vybral zcela vytěžený námět a jeho snaha o co nejlepší provedení přichází vniveč, protože už se zkrátka není kam posunout.
Kdybych chtěl vidět islandský film o nezdolném duchu, vypadal by právě takhle. Jen si nejsem jistý, nakolik něco takového opravdu stojí za to "chtít" vidět... Jestli není námět, přístup, no vlastně všechno, už trochu pasé. Zdá se to možná trochu nefér vůči celému štábu, který udělal v podstatě všechno správně. Na druhou stranu i volba námětu spadá pod hodnocení a faktem zůstává, že mrazivých severských dramat už existuje moc na to, aby nás jen tak vytrhlo další.

Přesto jistě platí, že jde o povedený kus, který právem opustil hranice Islandu, i když zatím jen ve skromné míře (Česká republika je jednou z mála zemí, kde se film vysílá v kinech).
Trochu se vzdálím samotnému filmu. Ne že by bylo Hluboko nějak úchvatné, my ale můžeme jen blednout závistí, že existují filmaři s možná ještě horšími podmínkami než naši, kteří ale točí zásadně hodnotnější snímky. Nevymlouvají se na nízkou kvantitu či kvalitu publika ani nutnost shánění financí, místo toho dělají vše pro to, čemu věří. Zajímavé je, že jim to většinou "nějak" vyjde a jejich dílo se nakonec dostane k lidem, kteří ho ocení. Krásně to ukazuje nepravdivost tvrzení našich líných a neschopných filmařů troškovského a vejdělkovského typu, kteří rádi šíří, že kvalitu svých filmů musejí snižovat, aby si našli diváky. To je samozřejmě nesmysl.
Kvalitní film, nemusí být ani výjimečný nebo novátorský, stačí kvalitní, si publikum najde, protože jen takový film může opustit hranice své země a oslovovat mezinárodně.

My Češi máme neustále tendenci se přesvědčovat, že naše filmy jsou ve světe nežádané a neúspěšné, protože naší mentalitě a humoru cizinci nerozumějí. Jde samozřejmě o pouhý sebeklam. Známe kusy íránské, tibetské, korejské - tedy filmy ze zemí mnohem uzavřenějších a kulturně odlišnějších západnímu publiku, než je ta naše -, přesto úspěšné a ceněné. Takže se smiřme s tím, že české filmy jsou natolik lokální jednoduše proto, že jsou velmi špatné. A bohužel to není takové generalizování, jak bych si sám přál.
Islandský filmař nám tak svou "adekvátně precizní" prací dokazuje, že kvalita má smysl i v národě čítajícím méně než půl milionu obyvatel! Vlastně dokazuje, že čím menší národ je, tím víc se musí snažit, aby zaujal. Kormákur totiž zaujal a prorazil ve světě i s dost nesnadnou startovní pozicí.