RECENZE FILMU

Šílenec z videopůjčovny patří mezi filmaře, kteří mají své fanoušky jisté. Přijde mi fér vás hned zkraje upozornit, že já mezi jeho stoupence nepatřím a přestože jsem si jsem si několik jeho zářezů užil, ty nejslavnější často považuji za přeceňované. Kultu Pulp Fiction jsem nikdy neporozuměl ani mi ho nikdo nedokázal obstojně vysvětlit. Proč se k tomu taky nepřiznat, když zbytek recenze budu už takřka výhradně chválit? Možná tím spíš budete sdílet mou radost.

Že Tarantino natočí western, bylo logické, nevyhnutelné a vlastně je s podivem, že k tomu došlo až nyní. Jeho záliba v maestrovi Morriconem vás jistě neminula, možná ani jeho opakované tvrzení, že opus Sergia Leoneho Hodný, zlý a ošklivý považuje za nejlépe zrežírovaný film všech dob. Podle toho vypadala jeho práce, která k Leoneovi či dalším špagety westernům odkazuje poměrně často.
Nespoutanému Djangovi sice žádné prvenství nenáleží, přesto patří mezi Quentinovy nejsilnější kusy a sledovat ho baví celé skoro tři hodiny. Příběhu svérázného zubaře-lovce odměn dr. Kinga Schultze a jeho společníka Djanga skutečně nejde odolat, to říkám jako někdo, kdo Tarantinovi úspěšně odolával nejednou.
Asi i proto, že tu najdeme vše, po čem naše zvrhlé duše touží. Přehnanost, násilí, humor i kopec popkulturních odkazů, co na nás pomrkávají opravdu odevšad a sahají mnohem dál než ke klasickému Djangovi nebo dolarové trilogii.

Django je zároveň Quentinův nejodvázanější (přinejmenším téměř) i nejvážnější (to zcela jistě) film. Zatímco jindy tvoří přehnané světy sloužící jen coby kolbiště bizarních příběhů, nyní se vyjadřuje ke skutečnému tématu a staví na reálných základech ještě mnohem víc, než dělal v případě Hanebných panchartů.
Otrokářství v USA stále patří mezi palčivá témata a Django tne v mnohém do živého. Skutečně zde nenajdete vyobrazeného jediného bílého Američana, jenž by otrokářství jakkoliv napadal nebo alespoň o něm pochyboval - krom Herr Schultze z Düsseldorfu v tom jedou všichni od plantážníků přes místní dámy až po některé černochy. Bylo by směšné vytýkat Taraninovi rasizmus nebo zesměšňování otroctví - Django je černé rase naopak nakloněn a otroci zde vypadají bez výjimky sympatičtěji, někdy i chytřeji než jejich páni. Pokud pak snímek něco zesměšňuje, tak společnost ochotnou stát za něčím (a na něčem) tak primitivním jako rasizmus a otrokářství v jakékoliv formě.
Quentin možná trochu zkratkovitě staví Němce - Evropana do pozice toho, kdo otroctví nepraktikuje, nechápe a hnusí se mu. Ani náš kontinent nebyl v devatenáctém století zrovna svatý, jak si někteří rádi myslí, ale to berme jako pochopitelnou filmovou zkratku nutnou k pohybu děje.

Především nás však čeká jízda divokým západem. Kdo někdy slyšel Tarantina o svých filmech mluvit, chápe, že tohle přerostlé dítě chce v první řadě bavit sebe i své diváky. Dělá to svérázně, čistě podle vlastního uvážení, a v případě Djanga dokáže jeho hravost strhnout sama o sobě.
V jeho díle často hledáme přesahy, rozhodně ale platí: zábava vždy až na prvním místě. Djanga se to spolu s Kill Billem a (v této snaze neúspěšným) Autem zabijákem týká vůbec nejvíc z Quentinovy filmografie. Pulp Fiction, Jackie Brown nebo Gauneři jsou jistě hravé snímky a mají za cíl vyvolat na tváři úsměv, ale Django vyloženě, nahlas a hlavně úspěšně rozesmívá.
První dvě třetiny zcela bezpodmínečně a úspěšně. Atmosféra těží hlavně z Waltze, jehož adorace tradičně odmítám, ale ve své jedné poloze je jistě nepřekonatelný. Kombinace jeho slovního projevu a všudypřítomného násilí je vážně pekelná. Poslední třetina bohužel ztrácí švih a poněkud se rozbíjí sama v sobě, kdy mizí úderné nečekané momenty (Smoljak by řekl "šrapnely") a v podstatě sledujeme klasický western.

Konce jsou ale u Tarantina častá vada na kráse. Režiséři-hračičkové se často ponoří do svého světa tak hluboko, že nedokáží včas zastavit a mírně přetáhnou využité prvky, až nádoba přeteče. Závěr tedy Djangovi trochu uškodil, na druhou stranu si budu rád protiřečit: myslím, že tahle nekontrolovanost prospívá naopak prvním dvěma třetinám. Hanební pancharti už na mě byli moc dokonalý konstrukt - promyšlení od A do Z - a nepůsobili ani trochu spontánně a upřímně.
U Djanga mám naopak neustále pocit uvolněnosti. Vzhledem k Tarantinově lásce k westernu jistě patří mezi jeho nejosobnější projekty. Asi to zní pateticky a hlavně neověřitelně, ale zdá se mi, že na rozdíl od Panchartů šlo o "srdcovku". Skoro jako by nápady vymýšlel za chodu a nechával se vlastním filmem postupně strhnout. Samozřejmě netvrdím, že tomu tak bylo, vlastně se zdá pravděpodobnější, že nikoliv. Ale iluze mi bohatě stačí, právě ona rozhoduje.
Díky menší nafrněnosti se během sledování lépe dýchá, snímek působí svěžeji a příjemněji. Trochu dojmologie, já vím, ale rozdíl mezi "všichni hrajeme Quentinovo dokonalé divadlo" v Panchartech a nyní "všichni se spolu s Quentinem nehorázně bavíme" pro mě tvoří tu zásadní odlišnost v zážitku.

Za zmínku stojí i špičkové herecké obsazení. Nebudu už víc chválit Waltze, jenž nemá problém krást si scény pro sebe. Jamie Foxx je negr, jak se patří. Nasupené pohledy skrze oprátku zvládá na jedničku a skrývá se v něm správný mix blaxploitation laciného hrdiny a skutečného mstitele. Samuel L. rozdá pár motherfuckerů a svou roli si řečeno klišé termínem "užívá".
A co ten DiCaprio? Tomu patří prostřední třetina a jakkoliv v sobě nemá dost spontánnosti, stává se Waltzovi zdatným sekundantem. S podivem můžeme pohlížet na jeho ochotu se k Tarantinovu štábu připojit - ve své herecké kariéře snad ještě nikdy tolik "nelbnul". Uvozovky jsou na místě, protože stále mám pocit, že své blbnutí pouze hraje - nepodléhá mu jako jeho německý kolega. Tato často zmiňovaná výtka však může být jen naší autosugescí, protože známe DiCapria z tolika vážných rolí, až ho neustále podezíráme z oscarového herectví.
Postav s vývojem, těch na víc než jedno použití, tu mnoho nenajdeme, ale to není na škodu - celek působí pevněji a soudržněji i přes to, že můžeme stopáž rozdělit na zhruba tři odlišné kapitoly.

Budu v tomto názoru osamocený, ale Django má podle mě mnohem blíž k sérii Kill Bill než k Hanebným panchartům, s nimiž (a plánovanou gangsterkou) má tvořit volnou trilogii. Opět jde o film zhusta složený z odkazů na předchůdce stejného žánru, vlastně takové best of posunuté na další level. Zábava je opět o něco infantilnější, ale stále hravá a působivá. Nejde přitom jen o mixování odkazů, ale i tvorbu něčeho vlastního, kdy autor vše nějak uchopuje a využívá, nejen klade před diváky - za to si Tarantino zaslouží pochvalu. Žádný samoúčel! A když, tak jen za dobrým účelem (Nerovo cameo).
U Djanga se bude nejspíš často mluvit o jeho přesazích a komentářích, já bych to v tomto ohledu opravdu nepřeháněl. Jakkoliv jde o režisérům v realitě možná nejvíce ukotvený film, který se nejvíce "k něčemu vyjadřuje", stále jde o velkou žánrovou řež, kdy i to "vyjadřování" slouží jako záminka k typicky tarantonovskému verbálně i fyzicky brutálnímu entertainingu.