GOLDIE FILM

Peter Greenaway patří mezi nejzajímavější a nejvlivnější anglické artové režiséry. Oblíbenec Jeana-Luca Godarda a stále aktivní filmař rád pracuje s renesanční a barokní estetikou, jeho dílo si zakládá na předvádění jednotlivých audiovizuálních výjevů spíš než na klasickém vyprávění a hlavní poselství bývá skryto v záplavě symboliky a alegorie. Což z něj dělá poměrně náročného tvůrce, k němuž možná není snadné najít cestu, ale rozhodně se vyplatí o to pokusit.

Dítě z Maconu v sobě nese vše, co lze od Greenawayovy práce očekávat, ačkoliv je o něco dějovější a čitelnější, což neznamená lepší ani horší, jistě však přívětivější.
V zemi, kde jsou ženy již několik let neplodné, se ošklivé obézní služce narodí dítě. Její starší dcera se chopí iniciativy a ačkoliv porodu přihlížela dvorana plná smetánky i lůzy, zkrátka všech, daří se jí přesvědčit celé město, že nová naděje lidstva přece nemohla vzejít z té ohyzdné stařeny, ale právě z krásné a mladé ženy.
Matku tedy "uklidí" a se svým bratrem se stává živoucí ikonou a cílem poutníků z širokého okolí. Brzy se naučí nového postavení velmi efektivně materiálně využívat ve svůj prospěch, což se vůbec nelíbí církvi, jež si není jistá, jaký postoj má vůči "zázraku" zaujmout.
Vyprávění je koncipováno coby barokní divadelní představení, kdy se realita a fikce mísí stejně neuchopitelně jako pravda se lží.
Postavy jsou očividně herci, neustále jsme upozorňováni na přítomnost publika. Nicméně se hrdinům leckdy nedaří z role vystoupit - když třeba umírá jejich postava, zdá se, že umírají i oni sami. Naopak publikum je mnohdy donuceno stát se součástí děje. Ať se mu to líbí, nebo ne.

Vzniká tak velmi zajímavá alegorie náboženství, především křesťanství. Odhaluje se jeho sobecká, ustrašená a až hysterická podstata jak ze strany věřících, tak i kázajících. Všichni věří, že jsou součástí vznešeného řádu vnášejícího do jejich života harmonii a mír, ale když dojde do tuhého, mění se celé město v rozběsněný dav toužící pouze po kusu posvátného masa, který by je ochránil od všeho zlého.
Naznačuje se, že dlouho opakovaná lež se stává pravdou ve všech důsledcích a přesně mířená fikce začíná přebírat atributy reality, což je, aplikováno na náboženství, docela kontroverzní a odvážné.
Nepřekvapí, že se zde nevyskytují postavy kladné ani záporné, takto jednoduchého členění se Greenaway nedopustil nikdy, a kdokoliv by hledal klasický filmový příběh, byl by zklamán.
Greenaway je režisérem celků, jak dokázal například dokonale celistvým Topení po číslech, kde každý záběr musel být kvůli skryté hře předem přesně naplánován ve vztahu k hotovému dílu. I když jeho film zrovna pracuje s protagonistou (např. Architektovo břicho nebo Umělcova smlouva), empatie vůči této postavě bývá malá a její vláčení světem je prostředkem pro sdělení něčeho vyššího, ne cílem samo o sobě.

Dítě z Maconu pojí poměrně pevný příběh, takže nejsme svědky prakticky nenavazujících výjevů jako třeba v shakespearovských Prosperových knihách. Přesto silné kontrasty oddělených dějství dál hrají velmi viditelnou roli a výtvarné řešení každé scény vyvolává dojem vyloženě "přestavěných kulis", což jistě není náhoda. Greenaway se nejednou nechal slyšet, že vystavění silného filmového výjevu je pro něj zásadnější než udržení jednotící linie a dějové návaznosti, což naštěstí u režiséra zakládajícího si na symbolice nemusí být na škodu.
Velký důraz na baroko poznáme i podle práce s nahotou. Greenaway rád svléká všechny a v jakékoliv situaci. Ačkoliv u něj má nahota estetickou funkci, mnohem spíš než do rolí sexuálních objektů jsou nahá těla stavěna do stejné pozice jako renesanční sochy či barokní obrazy, kdy bylo nahé tělo vnímáno jednoduše jako krásné a sexuální konotace byly spíše potlačovány.
Greenaway sice se sexualitou pracuje, zdá se mi ale velmi neerotická, spíš čistě funkční a nemám problém přistoupit na to, že jde o umění a ne samoúčelnou šokantnost.

Dítě z Maconu je výtvarně nádherný film s velkolepým aranžmá, kde okázalá načančanost barokního divadla naráží na tvrdé výpovědní jádro o do morku zkažené společnosti, jež hledá spásu na špatných místech a nevhodným způsobem.
Greenaway jako vždy nezná kompromis, nezlehčuje a nemá potřebu nabízet naději tam, kde ji nevidí. Jindy pracuje s prvky černého humoru, tentokrát se nedočkáme ani jeho a výsledek je velmi tíživý a silný.
Konec gradující až někam k operní přepjatosti skvěle vystihuje hysterii zobrazované situace civilizace odsouzené k zániku. Ačkoliv Greenaway nepochybně patří mezi velké manýristy a mnozí ho považují za snobského pozéra, osobně vidím v jeho dílech vždy jasnou výpovědní hodnotu - nikdy nejde o prázdné navozování negativní atmosféry, ale skutečné výpovědi o existujících fenoménech, třeba v tuto chvíli náboženství.