GOLDIE FILM

Ač je Charles Chaplin považován za synonymum odlehčeného žánru grotesky, dominuje groteska v jeho tvorbě jen v krátkém mezidobí 1914 – 1921. Do dějin kinematografie se Chaplin zapsal především kriticky laděnými satirami v čele se snímky Kid, Zlaté opojení, Světla velkoměsta, Moderní doba, Světla ramp a právě Diktátor. První antinacistický film v americké kinematografii si odbyl svou premiéru v roce 1940. Dodnes snímek reflektující jednu z nejtemnějších postav dějin – Adolfa Hitlera – i přes svou dobu vzniku zůstává nadčasovým. I když oplývá značně kritickým potenciálem, je Diktátor označován jako komedie. Spolu s Lubitschovým snímkem Být, či nebýt je jednou z mála komedií o nacistech.

Vlastní příběh je postaven na záměně Adenoida Hynkela, který je paralelou k nacistickému vůdci Hitlerovi, a židovského holiče, jenž trpí po zranění z 1. světové války amnézií a navrací se z nemocnice do svého holičství, které se nyní nachází v nově vzniklém židovském ghettu. Děj filmu reflektuje mnohé historické události – vpád milice do ghetta jako parafráze na tzv. Křišťálovou noc či obsazení Rakouska, jež představuje Hynkelova plánovaná invaze do mírumilovné země Osterlich. Tyto události se odehrály v průběhu natáčení snímku a Chaplin je do filmu zakomponoval, aby zdůraznil aktuálnost Diktátora. Pod vlivem soudobých událostí, obsazení Francie, se rozhodl do snímku včlenit i několikaminutový patetický proslov židovského holiče alias Hynkela.

Diktátorovo natáčení začalo dva týdny po začátku druhé světové války, Chaplin jako by předjímal budoucí události a dokázal až s mrazivou přesností odhadnout vývoj dějin. Promítání filmu provázely zákazy. Snímek se nesměl uvádět v žádné zemi obsazené nacisty, mnohde běžel cenzurovaný apod. Sám Hitler si vyžádal soukromé promítání. Přese všechno film zaznamenal divácký úspěch a vydělával. Třešničkou bylo pět oscarových nominací (herec v hlavní roli, herec ve vedlejší roli, film, scénář, hudba), leč k Chaplinově zklamání se žádnou z nich nepodařilo proměnit. Jedná se o poslední poklonu tuláckého klauna, jemuž se už dále Chaplin ve svých filmech nevěnoval.

Nemůžu se nezmínit o tematice židovství, ke které se váží mnohé stereotypy, objevující se v kinematografii v průběhu celých jejích dějin. Také Chaplin se mnohým z nich nedokázal vyvarovat. Zobrazení ghetta s živořícími Židy bychom v Diktátorovi hledali marně. Snad jen nápisy „Jew“ (Žid) připomínají divákovi, kde se film odehrává. Častým problémem filmů věnujících se holocaustu, bývá zobecnění děje na všeobecný útlak. Pak už ale ztrácí význam bavit se o holocaustu. Ani Chaplin se tomuto klišé nevyhnul a vytvořil jakési univerzální schéma. Jen stěží můžeme identifikovat obyvatele ghetta jako Židy. Výjimkou je jen holič. Lze uvažovat o tom, že se jedná o důsledek nařízení americké vlády 30. let, která doporučila nezobrazovat komunity s partikulárními zájmy, kam mohou nepoučení lidé zařazovat i Židy. Pochybuji ale, že by se mezi takové lidi řadil zrovna nezávislý filmař Charles Chaplin.

Dalším stereotypem je zobrazování událostí jako zapříčiněných jen skupinou šílenců. Otázka, zda za událostmi druhé světové války stojí jen pár po moci toužících individuí či bychom mohli mluvit o jakési kolektivizaci viny, by zasloužila samostatnou diskuzi. Každopádně Chaplin události vykládá ve vazbě na individuální postavy – Hynkela (Hitler), Napaloniho (Mussolini), Garbitsche (Goebbels), Herringa (Göring) a další. U zobrazovaných Židů schází teologický statut, dochází k potlačování aspektů židovského náboženství a postavy jsou spíše projektovány jako křesťané. Častým stereotypem je rovněž téma židovské pasivity. Jedná se o tradicionalizovaný rys, který nacistům hodně ulehčil práci. Ani jeho zobrazení se Chaplin nevyhýbá. Celý film by se dal zobecnit také jako boj dobra se zlem. U Židů vidíme značné humanistické rysy. Až scéna s pudinkem, kdy se ten, kdo najde ve své porci minci, bude muset obětovat a zemřít pro dobrou věc, trochu narušuje idealitu postav a dochází k jejich polidštění. Chaplin ve filmu traktuje humanistické myšlenky s diktátorskou vervou. Jedná se pochopitelně o ironii, ale ne všemi by to mohlo být pochopeno. Naopak s Židy často spojovaný stereotyp peněz je v Diktátorovi značně minimalizován.

Velká diskuze se strhla okolo samotného konce, několikaminutového proslovu židovského holiče, o němž si všichni myslí, že se jedná o vůdce Hynkela. Závěrečný epilog může mít hned několik interpretací. Na jednu stranu může explicitně vysvětlovat myšlenky vzniku díla, může se ale jednat i o jakousi autorskou ventilaci postoje, obžalobu militarismu obecně v souvislosti s kritikou technokratického myšlení a jeho katastrofických důsledků. To je určitě nezanedbatelný motiv v Chaplinově tvorbě – viz film Moderní doba.

Vůdce Tománie (nacistické Německo) Chaplin bravurně ztvárnil se všemi typickými gesty a mimikou během slovních projevů. Chaplin kromě karikování samotného Hitlera využil k dokonalé parodii i nacistických symbolů – černý kříž se objevuje i na odpadkovém koši. Hynkelovo pohrávání si s nafukovacím glóbem a jeho následné prasknutí předjímá budoucí vůdcův neúspěch při snaze ovládnout svět. Mocenské manýry se ale objevují i u Napaloniho (Jack Oakie) alias Mussoliniho. Chaplin jako režisér dokázal oběma postavám vtisknout manýristické rysy a zobrazit je tak jako zakomplexované figurky toužící po moci.

Zůstává zde etická otázka, zda je přípustné zobrazovat holocaust jako komedii. Sám Chaplin k tomuto uvedl, že kdyby věděl o skutečných hrůzách, které se odehrávají v koncentračních táborech, nikdy by takovým stylem Diktátora nenatočil. Na druhou stranu je třeba říct, že paradoxně právě smích může být formou obrany psychiky proti útrapám.