RECENZE FILMU

George Clooney jede! Populární herec a schopný režisér si letos získává pozornost hned dvěma kousky. Politickým Dnem zrady (Ides of March), který vznikal v jeho režii, ale i indie dramedií Děti moje (The Descendants), kde musel poslouchat rozkazy stále neprovařeného, i když rozhodně ne nezkušeného Alexandera Paynea. Oba snímky v první řadě ukazují, kým chce Clooney být. A kým je.

Děti moje nabízejí příběh zámožného havajského muže, jehož žena utrpěla smrtelnou nehodu a brzy zemře (nyní je v kómatu). On nejenže se s tím musí poprat, ale navíc má během dní zprostředkovat obchod za stamilióny. Aby toho nebylo přece jen málo, dozví se, že mu právě byla manželka nevěrná.
Protože má ten muž tvář George Clooneyho, nemůžeme se divit jeho nedůvěře v to, že se na Havajských ostrovech objevil větší borec, který mu přebral ženu - rozjíždí se tedy v podstatě road movie, kdy hrdina, jeho dcery a zhulený přítel jedné z nich objíždějí Havaj, truchlí, zprostředkovávají stamilionové obchody a pátrají po muži, co Clooneymu nasadil parohy. Nakonec se tyhle tři motivy tak nějak protnou do ultimativního ponaučení, kterým se sice stejně nikdo řídit nemůžeme, protože nejsme milionáři, ale jistě potěší.
Zní to docela pohodově a uvolněně, což je na jednu stranu tak trochu pravda, na stranu druhou tak trochu vůbec.

Děti moje jsou v první řadě jasnou "kvalitou na prodej", kdy se všechny potřebné prvky správného nezávisláku mísí a kombinují, aby byly takové, jak je divák očekává. I kdyby to znamenalo jít proti jeho očekávání v některých drobnostech a tím naplnit jeho očekávání neočekávaného (ehm).
Vůbec to, jak jde snímek trochu jinudy, než jsme zvyklí, přitom ale nijak nevybočuje, považuji za poměrně zajímavé. Clooneyho dcery jsou například v pubertě (jedna ve vrcholné a druhá v začínající), přesto nám snímek nenabízí klasický model "potomek nenávidí rodiče a během filmu si k sobě oba musí najít cestu". Bez mnoha vtipů podobného ražení se neobejdeme, ale nevadí. Onen zhulený týpek není zdrojem stupidního humoru, ale má svou roli v příběhu. Přesto jako by se jeho IQ každých pět minut měnilo, když se to hodí k nějakému fórku. Z Clooneyho se během filmu v podstatě nestane "lepší rodič ani člověk", pouze v ničem neselže. Dějová linie o prodeji pozemků se naopak vyvíjí přesně podle plánu. A tak dále. V podstatě vždy, když se Payne odkloní od obvyklého postupu, se nakonec do stejných kolejí vrátí jinudy. (SPOILER: S výjimkou asi nejkontroverznější scény filmu, kdy na závěru nechá Clooney oznámit mladší dceři, že matčin strav je nezvratný, nemocniční psycholožku a sám jen stojí opodál - to je neobvykle upřímná slabost hlavního hrdiny, která by v jiném filmu byla katalyzátorem událostí na začátku děje, ne vyústěním.)

Šlape to jako hodinky, má to příjemné tempo, skvěle vypointované jednotlivé scény (ty humorné) a slzopudnost se dá snadno snést. Každý zápor je vyvážený kladem. Pokud má snímek s něčím problém, je to právě jeho nekonečné uvědomění si sebe sama, vlastních zbraní a kvalit. Očividná zakázkovost, která má štábu přinést ocenění a uznání. Nabídnout divákovi dost, aby byl potěšen, ale ne příliš, aby nemusel moc přemýšlet a hrozilo riziko, že bude nespokojen. Výsledek je proto veskrze neupřímný a vypočítavý. To samozřejmě nutně nemusí být špatně, jen se tím snímek trochu oddaluje původnímu smyslu "žánru" a nedovoluje si dostat se skutečně pod kůži.
Souvisí to s tím, že i indie nezávisláky jsou v USA komerční záležitost, zvlášť když mají zálusk na ceny. Někdy to nevadí, někdy to není ani poznat, jindy, právě teď, se ale "záměrnost" celého divadla dere na povrch neustále.

Pokud ale na Děti moje přistoupíme jako na pohodový film určený k vypnutí mozku a polenošení v kině/u televize, v podstatě nemůžeme udělat krok vedle. Ambice byly možná jinde, ale s tím už se nedá nic dělat. Jediná vyloženě iritující věc je havajská hudba, přes niž se ale při troše snahy zvládněme přenést... Vše ostatní, obzvlášt sympatičtí a přesní herci (do jednoho), pak diváka povodí za nos, jak to má správná dramedie dokázat. Georgi Clooneymu a jeho další snaze vyhrát konečně Oscara (zatím má jen toho za vedlejší roli, čili nic, co stojí za řeč) přejme úspěch. Pokud se mu nepodaří proměnit ani jedno želízko v ohni, tak už nevím, čím a kam by měl Akademii vlézt.