RECENZE FILMU

Robertu Redfordovi je 127 let, ale vypadá jen na 90 a zůstává aktivním člověkem v oblasti kinematografie. Dnes už spíš podporuje v natáčení a distribuci druhé, než že by sám aktivně tvořil. Tím si ale zavazuje dost známých, takže když se přece jenom rozhodne něco natočit, v tom nezůstává sám a může počítat s pár hvězdnými kámoši. Jeho aktuální Pravidla mlčení nejsou výjimkou.

Ambiciózní politický thriller však dopadl velmi špatně. V první řadě Redfordovi zřejmě jeho okolí neustále opakuje, že na svůj věk vypadá dobře, takže si usmyslel, že může hrát padesátníka a otce dvanáctileté holčičky, což působí dost směšně a nepřesvědčivě. Že tento nechtěný zdroj bizarního humoru zmiňuji ze všech možných věcí okolo jako první, asi samo o sobě nevěstí nic dobrého.
Pravdou je, že jakkoliv bych rád shrnul děj, nejsem toho schopen. Ne pro jeho komplikovanost, ale protože jsem mu nezvládal věnovat pozornost. Pochytil jsem něco o dávné protivietnamské organizaci, která své mírové požadavky prosazovala značně teroristicky. Po obzvláště nevydařeném happeningu, jenž skončil zabitím jedné nevinné osoby, se tedy skupina rozprchla a skrývá se po USA. Jednoho dne však policie vypátrá Susan Sarandon a dávný hon začíná nanovo. Redford coby další z teroristů musí opustit rodinu a vydat na útěk.
Hlavním hrdinou je nicméně Shia LaBeouf, který o tom všem chce napsat reportáž.

Bohužel to není vše, v čem jsem se měl zorientovat, ale dál jsem se nedostal. Nepochopil jsem například, proč má druhořadý pisálek tak výsadní postavení a protěžují ho jak policisté, tak i zločinci. Dále mě iritovalo, že všichni mluvili o nějakém děsivém tajemství na pozadí, ale přísahám bohu, nevšiml jsem si, že by někdo nějaké tajemství odhalil. Mám jedno podezření, ale nejsem si jistý, jestli to mělo být ono.
Vše plyne z tempa a gradace. Existují snímky s extrémně pomalou výstavbou, přesto bych jim to nikdy nebyl schopen vytknout. Například filmy Stanleyho Kubricka či Paula Thomase Andersona by nemohly odsýpat, tím by zcela ztratily smysl. Jenže Pravidla lži postrádají tempo i gradaci bez opodstatnění. 125 minut filmového času se vleče jako celodenní maraton klasické gruzínské kinematografie, aniž by z toho plynul nějaký divácký požitek.
Redfordova režie je zcela rutinní na všech úrovních, to se týče vyprávění příběhu i vedení herců. Musím se přiznat, že s jeho předchozí tvorbou nemám valné zkušenosti, vlastně jsem viděl jen Obyčejné lidi, kteří takovým utrpením (tak, a je to venku, bylo to "utrpení") nebyli. Jeho styl bych nyní popsal jako "Eastwood bez čehokoliv působivého."

Rovněž zaclání Redfordova pravděpodobná představa, že tne do živého a vrací se k nějakému nedořešenému tématu. Faktem je, že 90 % Američanů nerozlišuje Vietnam a Koreu. A kdo je rozlišuje, ten se v 90 % případů řadí mezi ty smýšlející stejně jako Redford, tedy vyjadřuje opatrný odsudek této politování hodné válce.
Proto patří Pravidla mlčení mezi typické snobské agitky, které protestují proti mínění, které vlastně ani neexistuje. Tváří se kontroverzně nad něčím, co už dávno kontroverzní není a jen to po x-té potvrzují dávno vyřčené věty.
Během tohoto tlachání nad neexistujícími či dávno vyřešenými traumaty mají ale všichni tvůrci jistě značný pocit zadostiučinění, takže to asi mělo smysl alespoň pro ně, i když ne pro nás, diváky.

Skutečně jsem trochu naštvaný. Redford má pozici dost silou na to, aby mohl natočit jakkoliv kontroverzní film s hvězdným obsazením a nikdy nemít problém dostat ho do distribuce. Co udělá? Natočí ospalý thriller, který je však ve své vyčpělosti nějakému "thrillu" na hony vzdálený a jen se utápí v pocitu plnění nějakého vyššího poselství.
Ze snímku čiší atmosféra "teď vás nebudeme bavit, budeme vás vzdělávat", aby nastalo nesnesitelně nudné potvrzení statutu quo. Redford zaštiťující nezávislý festival Sundance se tak potvrdil jako značný snob, který zvládne dvě hodiny tlachat o nesmyslech a tvářit se důležitě, aniž by vlastně cokoliv sdělil. Snad jen, že jeho důvěra ve vlastní odolávání zubu času je maličko přehnaná.