RECENZE FILMU

Nájemný zabiják Tom Cruise je sice nelítostná bestie, ale vy mu prostě musíte fandit!

Když se řekne „film Michaela Manna“, málokdo si dovede pod tímto spojením představit něco konkrétního. Na rozdíl od mnoha svých slavnějších kolegů tvořících jeden hit za druhým (typu Michael Bay) ovšem tento americký režisér ví, jak točit filmy. Které vás pohltí především svou neopakovatelnou a typickou atmosférou. A můžete se spolehnout, že vás nikdy nezklame. (Samozřejmě pokud čekáte spíše náročnější a méně akční příběhy, které nemají daleko od existenciálních dramat, přesto však ve vás vyvolají napětí a spoluúčast s osudy hlavních hrdinů.)

Spíše asi budete znát jeho Posledního mohykána s Danielem Day-Lewisem z roku 1992 než jeho poslední opusy, které spojuje týž těžko zařaditelný mix žánrů: Nelítostný souboj z roku 1995, v němž se poprvé sešly legendy Al Pacino a Robert De Niro, na několik Oscarů nominovaný Insider, muž který věděl příliš mnoho z roku 1999, rovněž s Al Pacinem a Russellem Crowem, a životopisný příběh Ali (2001), ve kterém dal velkou dramatickou příležitost Willu Smithovi. Collateral je zvláště Nelítostnému souboji velmi podobný, a to jak zasazením filmu do velkoměsta Los Angeles – a zejména nočními scénami, tak typem postav a jejich propracováním.

Chladnokrevných zabijáků nemajících slitování a ve své honbě za kořistí absolutně ignorujících „lidský faktor“ jsme už ve filmech viděli spoustu. Málokterý je ovšem tak úžasně živoucí a přesvědčivá postava jako Vincent. Je to zásluha nejen scenáristů – vedle Manna příběh psali i Frank Darabont (Zelená míle, Vykoupení z věznice Shawshank) a Stuart Beattie (Piráti z Karibiku). Ale především Toma Cruise, který podal jednoznačně nejlepší výkon své kariéry. Mnoho kritiků píše o tom, že Cruise je sice hvězdou filmu, ale že show si pro sebe krade Jamie Foxx. Já jsem opačného názoru. Zapomeňte na obvyklé cruisovské manýry – Vincent je o nespočet dimenzí dál. Nevím, jestli Cruise dospěl, jestli mu pomohla změna zevnějšku či zdali je záporná role zabijáka ta, na kterou celou dobu čekal. Ve většině filmů se u něj o nějakém vytříbeném herectví nedalo mluvit - v Collateralu se ovšem proměnil v naprosto sebejistého a přesvědčivého pana herce, který nemá daleko do nejlepších rolí třeba Al Pacina. Jamie Foxx byl možná překvapením pro ty, kdo si jej nedovedli představit jinak než v poloze komika televizních show, kterými se proslavil – a proto pro ně byl zjevením. Ale Cruisovi se prostě nemůže rovnat. Je vyloženě slast zkoumat Tomovy výrazy a grimasy, protože ty jsou přesné. Vincent JE nelítostná postava, ale díky jeho inteligenci a náznakům lidství a omylnosti, které čas od času problesknou v Cruisových očích, to není vyložený záporák – a slabší povahy, jako jsem například já, mu nedokáží odolat a ke konci mu prostě chtě nechtě musí držet palce. Tím pádem se ale může stát to, že těm z vás, kdo Toma zrovna „nemusíte“

(existuje vůbec takové individuum?), bude film připadat nijak zvlášť úchvatný a silný.

Ono v něm totiž v podstatě o moc nejde. Zabiják Vincent přijíždí do Los Angeles, aby během jednoho večera zabil pět důležitých svědků vyšetřování důležitého případu pašování drog. Musí to stihnout do rána, protože nejenže začíná soudní přelíčení, ale v šest mu letí zpáteční letadlo. Nasedá do taxíku, o který se stará pečlivka a pohodář Max, a požádá jej, aby jej postupně zavezl na pět různých míst. Šest set dolarů, což je suma o dost větší, než je taxikářův denní výdělek, je neodolatelných. Tak proč ne, Vincent vypadá jako obchodník, je slušný, chytrý snad i sympatický. Při první zastávce ovšem Vincentova oběť neposlušně proskočí oknem svého bytu a dopadne nikam jinam než na Maxovo auto. Pravda je venku. Max začne panikařit a snaží se ze šlamastiky, do které se právě dostal, nějak vyváznout. Při prvním pokusu o útěk však přibudou další dvě mrtvoly. Má to marné, pošetilostí osudu se zapletl, s kým neměl (a nechtěl), tak mu nezbude než dělat Vincentovi šoféra. Objíždějí tak jedno místo za druhým, mrtví přibývají, v patách jim je policie a to ještě na konci čeká Maxe jedno dosti nemilé překvapení…

Velkou část filmu zabírají letecké záběry na noční město a jedoucí taxík anebo „intelektuálské“ konverzace mezi Maxem a Vincentem. Akce je málo, přibude samozřejmě až na konci směrem k finále. Možná že budete tušit, jak se rozuzlí, ale v žádném případě se nedočkáte dalších z klasických honiček či přestřelek s povinným happyendem a vítězem, který hrdinně odchází z boje. Celý film se tak nese spíše v klidnějším tónu, čemuž dopomáhá i strhující hudební pozadí (ukázky si můžete poslechnout i na našich stránkách) sestávající z hudby Jamese Newtona Howarda a Antonia Pinta a skladeb velmi talentovaných „elektronických“ muzikantů (Audioslave, Paul Oakenfeld, Tom Rothrock ad.). Společně se záběry Los Angeles (natočenými digitální kamerou s vysokým rozlišením Viper Film Stream, která dovoluje snímat i úplnou tmu, aniž by se v ní divák ztrácel) tvoří hudba typicky mannovskou atmosféru, která vás pohltí více než plytké hollywoodské spektákly, po kterých pár měsíců po premiéře neštěkne ani ten nezoufalejší pes.

Collateral je jeden z těch filmů, které si málokterý kritik troufá ohodnotit nejvyšším stupněm. Není nijak bombasticky akční, nejsou v něm žádné převratné efekty nebo triky, neobsahuje burcující myšlenky či úžasně chytré či vtipné dialogy - nestane se kultem. Pro mě je to ovšem bez váhání nejlepší film, který jsem letos viděla (nepočítám Návrat krále, samozřejmě). Zřejmě na něj půjdu ještě jednou. Už se nemohu dočkat, až si jej budu pouštět – společně se soundtrackem – doma. Protože takových filmů se nevidí mnoho. A bestii Cruisovi to ohromně sekne.