RECENZE FILMU

Anthony Minghella je velmi schopný filmař. Zatím všechny jeho „velké“ filmy, které nejen režíruje, ale k nimž tvoří i scénář (většinou podle knižní předlohy), představovaly v roce, v němž vznikly, jeden z nejvyšších nebo i absolutních vrcholů. Se železnou pravidelností sklízejí ceny nebo alespoň nominace snad ve všech existujících filmových soutěžích (Oscary nevyjímaje). Kritika je opěvuje. Až tak horliví ve své návštěvnosti ovšem vůči nim nejsou diváci, pro které zřejmě představují hůře stravitelné sousto. Ony to totiž nejsou jen tak ledajaké, klasické pokrmy, které uspokojí každého bez rozdílu, ale spíše vybrané lahůdky pro opravdové gurmány, kteří se nebojí riskovat. Nejiný je i Minghellův nejnovější počin, epické drama o lásce, cti a umírání Návrat do Cold Mountain.

Cold Mountain, malá osada v Severní Karolíně, rok 1861. Mezi drsné a těžkým životem zkoušené obyvatele přijíždí nový reverend se svou luxusním životem zhýčkanou, tudíž pro normální život zcela nepraktickou dcerou Adou. Její krása a odlišnost od ztrhaných žen („Dokud jste nepřijela, naši muži nevěděli, co je žena“) samozřejmě působí patřičný rozruch mezi obhroublými muži. Vyvolá zájem i v pohledném mladíkovi Inmanovi. Jejich postupné sbližování však až příliš brzy přetne válka. Občanská válka agrárního a otrokářského Jihu proti promyslovému Severu. Muži jsou (mnohdy ne proti své vůli) odveleni a bezbranné ženy zakoušejí na vlastní pěst námahu a starost o hospodářství, především ale zoufalost a ztrátu jakýchkoli ideálů a nadějí.

Také Ada, jejíž jedinou starostí dosud byla akorát hra na piano, musí po smrti otce vyměnit hudební nástroj za motyku a rýč. Samozřejmě jí ale zahradničení nejde příliš od ruky, a tak farma pustne, stejně jako její paní. Z úplného zoufalství ji však naštěstí vytrhne Ruby, svérázná a prostořeká, především však neohrožená a jakékoli práce se neštítící mladá žena, kterou sem poslali Adini sousedé.

Zároveň s proměnou Ady z křehké a jemné dívky v tvrdou a neohroženou ženu sledujeme osud Inmana, který zbíhá z armády a vydává se na cestu domů a především za svou láskou. Jak je nám všem jasné, nebude to pouť snadná, jelikož desertéři jsou velmi výnosnou kořistí donašečů a zrádců. A ukrývání zběhů se trestá smrtí…

Díky tématu filmu – milostný vztah zasazený do válečného dění – je nemožné vyhnout se srovnání s o sedm let starším Anglickým pacientem.

Filmem, jenž Anthonyho Minghellu definitivně proslavil a přinesl mu devět Oscarů včetně trofeje za nejlepší film. Adaptace velmi ceněného románu Charlese Fraziera z něj vychází hůře. Rozhodujícím faktem pro mne je to, že Anglický pacient mi tehdy asi na týden zcela zatemnil mysl. Po zhlédnutí Návratu do Cold Mountain jsem sice měla jisté problémy s orientací po vyjití z kinosálu, ale jediným obrazem, který se mi nyní dere před oči, je bohužel pouze tvář Nicole Kidmanové. Tvář sice až možná příliš krásná, obávám se však, že na nezapomenutelný zážitek to nestačí.

A přitom vám film má během sledování co nabídnout. Hned na začátku se ocitnete v samém nitru válečného běsnění. Antony Minghella opravdu běžně netočí akční filmy, kulisa zákopů a vojenského ležení je ale velmi zručně zvládnutá. Stejně tak úvodní bitva u Petersburgu. Záběry nádherné přírody (nenechte se zmást, není to Amerika, ale Rumunsko, kde se film natáčel) a hudba dvorního režisérova skladatele Gabriela Yareda jsou také velmi podmanivé. A samozřejmě herecké výkony. A to nejen ústřední trojice Jude Law, Nicole Kidmanová a Renée Zellwegerová (oceněná Oscarem), ale celého hereckého ansámblu, který ve vedlejších rolích tvoří řada známých a slavných tváří.

Problémem se tak zdá být především scénář. Ano, posuzovat jej, když se jedná o adaptaci knihy, kterou jste navíc jako já nečetli, je potíž. Těžko můžete zjistit, zdali jsou všechny situace, kterými jednotlivé postavy procházejí, věrné předloze. Tudíž jestli to, že vám někdy připadají nevěrohodné, je Minghellovou nebo Frazierovou zásluhou. Jistou odpověď ovšem dává sám režisér a scenárista, který se v jednom rozhovoru sám přiznal, že doslovné převádění knihy do filmu nemá rád. Pracuje tak, že si knihu přečte a pak už jen tvoří podle toho, co si z ní zapamatoval. Můžeme se tedy ptát, proč to u Anglického pacienta zpracovaného podle románu Michaela Ondaatjeho vyšlo lépe. Tedy mnohem kompaktněji a hlavně působivěji.

Až do poslední chvíle netušíte (pokud knihu neznáte, samozřejmě), jak celý příběh dopadne, což je nutno přičíst ke kladům filmu. Možná se však jako já přistihnete, že vlastně ve zcela klíčové scéně neprožíváte děj, ale (potěšeně) koukáte na to, jak Nicole Kidmanová není zase až tak dokonalá, protože má docela vrásčité ruce. Vztah Ady a Inmana vás prostě nezasáhne a možná i nechá chladnými. Spíše než se skutečným pocitem zmaru nad smrtí krásných dvou lidí, jejichž příběh jste naplno prožívali a až do konce jste doufali, že najdou své štěstí (jako v případě Lászla de Almasyho a Katherine Cliftonové), budete z kina odcházet s poněkud vlažnějším dojmem. Ne přímo chladným, jak by mohl název filmu nabádat. Ale takovým, že Návrat do Cold Mountain určitě nezapadá do vytoužené kategorie „must see“. Tedy pokud nemilujete Nicole, Renée nebo Juda…