RECENZE FILMU

Gaspar Noé (Zvrácený, Vejdi do prázdna) se tři roky po svém posledním a velice kontroverzním filmu Love vrací s Climaxem. A tentokrát nás zavede do jednoho velice nepříjemného tripu.

V devadesátých letech si skupina tanečníků na konci soustředění udělá párty. Všichni jsou mladí, užívají si života ale nejvíc pro ně znamená tanec. Vše jde dobře, dokud se nezačne projevovat LSD, které někdo přidal do sangrie, kterou pil téměř každý na večírku. A přidal jí tam hodně. Noční můra začíná.

Předně je třeba říct, že Climax není o zajímavých postavách a nenese v sobě žádné velké poselství. Celý funguje jako brána do hlavy lidí na LSD. Noé nám na začátku představí několik postav, nejprve skrze rozhovor a pak pomocí dialogů, kde se ukážou i jejich mezilidské vztahy bez přetvářky (narozdíl od rozhovorů). A pak se jde na to. LSD začne působit a každou minutu je intenzivnější.



Nejlepší ovšem je, že během následující hodiny se nepříjemný bad trip neprojeví pouze pomocí intenzivně natočeného pekla plného paranoi a podobně, ale rovněž i skrz chování postav mezi sebou. Ukáže se jaké jsou postavy doopravdy a odhrne tak všechnu falešnost postav i jejich zábrany které v sobě dusí.

A to všechno předtím než přijde posledních patnáct minut, kdy se s několika postavami dostaneme do pekla jejich podvědomí, které díky výborné kameře a zvuku vnímáme naprosto stejně. Všechno je vzhůru nohama, nic není jak má být a nic nedává smysl. Je to nepříjemné a velice těžké sledovat, ale když to vydržíte, všechno nakonec zapadne.



Gaspar Noé možná nenatočil svůj nejlepší film, ale dost možná stvořil budoucí kult, na který se bude dlouho vzpomínat.