GOLDIE FILM

Také druhá říjnová goldie se věnuje režisérce-ženě. Nejraději bych však samotné označení režisérka-žena dala do uvozovek, přece jenom z něj čiší negativní konotace. Jako by režisérka byla divná, zvláštní až nepatřičná nebo přinejlepším hodna obdivu, protože režíruje, i když je žena. Pokud se v souvislosti s filmem o ženách mluví, tak je řeč především o herečkách, ještě lépe o krásných herečkách. Jeden stereotyp střídá druhý. Ač je kinematografie spojována téměř výhradně s muži, pořád se najde nemalé množství těch, které se postavily za kameru a vzaly natáčení do vlastních rukou. Jednou z žen, jež konvence bořily a stále boří, je francouzská režisérka Agnes Varda. Její snímek Cléo od pěti do sedmi, kterému se dnes hodlám věnovat, ukazuje, že ženský princip ve filmu nemusí být nutně spojován s žánrem romantických filmů. I v dramatu může dobře rezonovat...

Agnes Varda je zástupkyní tzv. Levého břehu – směru, jenž se objevil po boku francouzské nové vlny. Spolu s dalšími kolegy z Levého břehu, jimiž byli například Resnais či Rozier, je mnohdy nesprávně řazena právě mezi tvůrce francouzské nové vlny. Nebo spíše: označení francouzská nová vlna bývá používáno v souvislosti se všemi režiséry, kteří v dané době ve Francii tvořili. Přitom zmíněné skupiny odlišovaly formální náležitosti jejich filmů. Levý břeh se například snažil být umělečtější. Cléo od pěti do sedmi tomuto tvrzení vyhovuje svou experimentální prací s časem, které se ještě budu věnovat. Jiné aspekty filmu ale dávají tušit, že Varda nebyla francouzské nové vlně tolik vzdálená a že lze Cléo od pěti do sedmi zařadit po bok takových děl nové vlny, jako jsou snímky U konce s dechem či Nikdo mne nemá rád.

Cléo od pěti do sedmi vypráví příběh pařížské šansoniérky, která se právě dozvěděla, že možná onemocněla rakovinou. Ještě to ale není jisté, vše musí potvrdit výsledky. Čekání na ně je pro mladou Cléo tím nejhorším životním zážitkem. Do té doby mladá, jiskrná, ale také rozmařilá Pařížanka zažívá dvě hodiny plné utrpení a přehodnocování celého dosavadního života. Ten se pomalu sune k zemi jako domeček z karet, ale naděje stále existuje. Navíc se Cléo v parku setkává s mladým vojákem Antoinem, jehož čeká odchod do války v Alžíru. Jejich osudy jsou si nápadně podobné. Oba tápou, jsou naplňování úzkostí a osamělostí. Společné setkání jim však dodá sílu. A hlavně Cléo za tuhle krátkou dobu „dospěje“.

Hrdinka filmu se po celou dobu opravdu pohybuje na tzv. Levém břehu Paříže (odtud také vzniklo samotné pojmenování směru, s nímž byli někteří francouzští tvůrci spojováni). Zpočátku ji vnímáme jako pravou bohémku. Cléo je krásně oblečená, učesaná, dělá čest pařížské módě, což je také to, co ji dosti zajímá. A není divu – povolání šansoniérky čili ženy pohybující se na veřejnosti ji k tomu předurčuje. Dalo by se říci, že Cléo je typickou představitelkou konvenční ženy. Ráda se líbí mužům, ráda tlachá po kavárnách, ráda se strojí. Když je jí nejhůře, raději vyhledá kartářku, než aby o problému přemýšlela pragmaticky (jako muž). Můžeme ji nazvat rozmařilou, ale je také sensitivní a vnímavá. Čekání na výsledky testů ji však dokáží během dvou hodin změnit. Přeměna je ukázána formálně – zpočátku se Cléo obléká do bílých šatů, posléze nosí šaty černé; ale vypozorujeme ji i v charakteru hrdinky. Mladá žena najednou před divákovýma očima vyroste v sebevědomou a vyzrálou dámu, která podobnou lekci tak trochu potřebovala. A setkání s Antoinem tomu jen dopomáhá.

Téma ženy ve filmu Cléo od pěti do sedmi rezonuje, což je pro Vardovou typické. A také je to důkaz, že za filmem stojí žena. Proč popírat, že jsem zástupkyní ženského pohlaví, když mohu točit o tom, čemu nejvíce rozumím? Cléo je ženský, možná až feministicky vyznívající film. Ve snímku se seznámíme s ženou a nahlédneme pod pokličku celého ženského pokolení – Varda se dotýká vztahů, práce, soukromí a vůbec celého ženského života. Režisérka vypráví drama, věnuje se vážnému tématu, přesto se jej pomocí filmových postupů snaží shodit, roztříštit. Nakonec před sebou máme neformálně podaný film. Snímek obsahuje nespočet odboček, jeho rozčlenění na jednotlivé kapitoly způsobuje, že si jako diváci snadněji dokážeme od hrdinky udržet odstup, případně se oprostit od děje. Varda v Cléo od pěti do sedmi reflektuje společenskou a politickou situaci současnosti (narážky na válku v Alžíru, jejímž symbolem je postava Antoina), mimo to se zde objevují narážky na umění, k němuž měla režisérka blízko, a také hra se symbolickými detaily.

To, co je na filmu možná vůbec nejzajímavější, je formální stránka. Jako by Varda dokazovala, že i žena je schopna se s technickými aspekty filmu vyrovnat. Nejčastěji se Cléo od pěti do sedmi zmiňuje v souvislosti s prací s časovou rovinou filmu. Název odkazuje k tomu, že budeme sledovat dvě hodiny z života hlavní hrdinky Cléo. Divák má pak opravdu pocit, že časové rozpětí filmového děje odpovídá reálnému času. Skutečnost je však malinko jiná. Snímek totiž trvá jen hodinu a půl. Vardová si s divákem hraje. Stírá rozdíl mezi objektivitou a subjektivitou vnímání. Už jsem se zmínila o tom, že film je rozčleněn do několika kapitol. Ty jsou poctivě označeny, nesou svůj název a mají jasně vymezený úsek ve filmu. Varda byla rovněž dokumentární režisérkou, proto i v Cléo od pěti do sedmi uplatňuje prvky tohoto žánru. Cléo je ukázkou stylu cinéma vérité, tudíž prvky cinéma vérité samozřejmě obsahuje. Varda si kromě všeho zmíněného dala záležet například na kameře. Snímek je černobílý, ale úvodní scéna s výkladem karet je barevná, a to vždy při pohledu shora. Režisérka využívá zmnožení reality skrze okna, výlohy, zrcadla, vodní hladiny. Používá dlouhé jízdy, ale kameru také nechává tančit v rytmu hudby. (Skladatele Boba hraje skutečný skladatel hudby tohoto filmu Legrand.) Stejně nápaditá je práce s hudbou a zvukem. Vtipná vsuvka konotující němý film je přehlídkou známých herců v čele s režisérem Godardem a zároveň shrnutím celého filmu. A takhle bych mohla pokračovat dále.

Cléo od pěti do sedmi je asi nejznámějším snímkem francouzské režisérky, která se mezi mužskými tvůrci (nejen) francouzské nové vlny rozhodně neztratila. Nabídne přehlídku hravosti s formální stránkou filmu, ale také vhled do ženského světa. Poznáme Cléo, poznáme Paříž. Niterné, syrové i optimistické. Zajímavé. Snímek, který určitě stojí za podívání, mimo jiné zaujme obrazovými kompozicemi. Zkrátka a dobře: kvalitní dílo. A když se to vezme kolem a kolem, u tohoto filmu vlastně nemusíme říkat, že jej natočila žena (a být tak shovívavější). Cléo od pěti do sedmi to nepotřebuje. P. S. Zapomenutý československý film Letos v září oplývá podobnou estetikou jako Cléo od pěti do sedmi.