GOLDIE FILM

Českému filmu věnovaný měsíc pokračuje. Minule jsme se zabývali Erotikonem jakožto zástupcem němé kinematografie a zároveň snímkem, který jako jeden z mála dokázal obstát v zápolení se světovou konkurencí. Dnes se posuneme dále. S nástupem zvuku (sklonek dvacátých let) jsme se na poli kinematografie světové produkci jakž takž vyrovnali. Náš film se v předválečné a válečné době konečně vzchopil. Vybrat typického zástupce této doby však nebylo jednoduché. Takzvané filmy pro pamětníky jsou v televizi dodnes omílané stále dokola, neobejde se bez nich takřka žádný nedělní oběd, až jednomu mohou připadat ohrané a na nervy jdoucí. Prvním vodítkem pro mě nakonec bylo jméno režiséra. Martina Friče jsem zmínila už minule. Byl to jeden z mála tvůrců, kteří měli talent i schopnosti technického rázu. Jenže Fričova filmografie je značně rozsáhlá a rozmanitá, proto vybrat ten nej film v jakémkoliv ohledu bylo úkolem takřka nemožným. Myslím však, že Cesta do hlubin študákovy duše, mladší z dvojice filmů ze školního prostředí, je všeobecně oblíbená a místo mezi poklady kinematografie si zaslouží.

Martin Frič je výraznou postavou celého českého filmu a jeho jméno by mezi goldies nemělo chybět. Zaujímá výsostné postavení mezi režiséry zvukového filmu u nás, byť začínal ještě za dob němé kinematografie. Natočil několik skvostných děl, ale kdo ví, zda by jich nevyprodukoval více, kdyby ubral na kvantitě. Také je nutno říci, že netočil jen umělecky hodnotné filmy, ale často je střídal s komerčnějšími a méně zdařilými a v poválečné době se několikrát zaprodal režimu. Přese všechno ale Fričovi nelze upírat talent a to, že pohled na jeho filmografii může ohromit. Snímků natočil neuvěřitelné množství, aktivní byl po několik desítek let napříč společenskou situací a žánry střídal s neskutečnou lehkostí. Cesta do hlubin študákovy duše patří spolu s o rok starším filmem Škola základ života mezi Fričovy specifické komedie z předválečné doby. V době okupace se jistě jednalo o jedny z děl, které lidem trochu ulehčily nelehkou životní situaci. Frič se v Cestě do hlubin študákovy duše opět spojil se spoustou umělecky zdatných lidí a samotný film tak nemohl dopadnout jinak než dobře. Navíc, když těžil z oblíbené knižní předlohy.

Film Cesta do hlubin študákovy duše se inspiroval stejnojmenným románem bývalého učitele a zároveň spisovatele a scenáristy Jaroslava Žáka, který tak mohl, původně literárně a následně i scenáristicky, zpracovat prostředí, jež velice dobře znal. Žák spolu s Janem Kaplanem a režisérem Martinem Fričem rovněž spolupracoval na samotném scénáři. Herecké obsazení snímku bylo velice silné. Hlavní roli profesora Matulky si zahrál oblíbený Jindřich Plachta, Jaroslav Marvan se blýskl jako profesor matematiky Vobořil, role studentů byly obsazeny pozdějšími skvělými herci, mimo jiné Ladislavem Peškem, Rudolfem Hrušínským nebo Františkem Filipovským. Právě množství roztodivných, vtipných, ale i laskavých nebo naopak záškodných postav, ať už učitelů nebo žáků, je jedním z důvodů, proč je film po celou dobu tak pestrý a proč dokáže diváky tolik zaujmout. Navíc se v něm snoubí hravost, inteligence, stejně tak jemná anarchie studentů spolu s typicky českým, co je u filmu v naší kotlině tak vděčné, s jakýmsi švejkovstvím.

Snímek, což trochu vyplývá z množství postav, se skládá spíše z celé řádky epizod než z jednolitého děje. I tak ale disponuje sjednocující příběhovou linkou, kterou obstarává profesor přírodopisu Matulka. Studenti, jak už to tak bývá, neušetří svých vylomenin ani jeho. O to více se jim ale laskavého Matulky, který je tak svědomitý, že se ještě neodhodlal složit poslední zkoušku a získat diplom, protože si myslí, že stále není dostatečně připraven a vždy toho může umět více, zželí. Právě v této chvíli se v jejich povahách něco zlomí. Uvědomí si, že pomoci druhému je záslužný čin a nekonečné lajdáctví asi není tím, co by mohli praktikovat donekonečna. Spolu s dalším profesorem, Matulkovým bývalým žákem, na bodrého přírodovědce připraví malou lest a pod záminkou nákupu nových exemplářů do školní sbírky ho vylákají na zkoušku.

První, co divák uvidí, je následující slogan: „Všichni znáte onen podivuhodný druh živočicha obecně zvaný študák. Je to tvor veselý, optimistický, bujarý a dokonce má také duši.“ Jako by tím tvůrci naznačili celou myšlenku filmu, a to, že studenti sice vždy prožijí takzvaná telecí léta, kdy se spíše neučí než učí, že provokují a vyvádějí lumpárny, ale že i oni jednou dospějí, prozřou a že jsou v podstatě hodní, laskaví a dobří. Krásná myšlenka korespondující s ideálem, který jsme si vypěstovali o tehdejší době. Starší diváci tudíž vzpomínají, jaké to bývalo za jejich mladých let (z nostalgie ostatně těží hodně filmů), ti mladší se baví, protože právě prožívají něco podobného, co postavy na plátně. A právě toto je důležité, ona identifikace s fiktivními hrdiny nám většinou zajistí kýžený zážitek z filmu, je to příčina našeho zalíbení nejen v kinematografickém díle.

Stěžejní postavou filmu je několikrát zmiňovaný profesor Matulka, který zároveň sjednocuje celý děj. Jako učitel je v podstatě oblíbený, ale zároveň je to typ hodného trouby, takže nemůže uniknout vtípkům ze strany studentů. Ovšem nezanevře na ně a jeho žáci se mu náležitě odmění. Matulka je trochu bojácný a zakřiknutý, ale zároveň i nesmírně chytrý a oddaný své práci. Ladislav Pešek si zopakoval roli studenta. Jeho Kulík je vynikající sportovec-fotbalista, ale o to horší student. Jenže je také králem třídních šaškáren. František Filipovský hraje studenta Mazánka, opravdového mazánka a šplhouna, tudíž neoblíbené individuum. Místy se vymyká postava Rudolfa Hrušínského. Jeho Vaněk je nadaný muzikant, kterého láska k hudbě odvádí od školních povinností, což mu vyslouží nelibost u vlastního otce. V jeho příběhu se dá najít trochu toho moralizování a sociální kritiky, protože se pro hudbu vzdává domova.

Cesta do hlubin študákovy duše, to je částečně moralita, také satira, nadsázka, inteligentní a dojemný film plný bezstarostnosti, snímek plný gagů a vtipů, který obstojí i dnes a který, troufám si říct, diváky neotravuje, i když jej v televizi můžeme vidět několikrát ročně. Je to zkrátka jedno z nejvděčnějších děl své doby. Škola základ života, snímek, pod nímž jsou podepsaní stejní tvůrci, je na tom podobně, ale u diváků přece jenom spíše vyhrává mladší Cesta do hlubin študákovy duše. Z filmů třicátých let se podobným tématem zabývá tragičtější Vančurův snímek Před maturitou, který je dnes, což je škoda, spíše zapomenut. Na úspěchy klasik z předválečné doby později navázaly filmy jako Marečku, podejte mi pero! nebo Obecná škola. Dnešní pokusy jako Gympl, Bastardi apod. jsou opravdu jenom pokusy bez nějakého přínosu. Proto se nedivme, že se ke starým dobrým filmům vracíme tak rádi.