GOLDIE FILM

Po sérii poměrně novějších filmů, tedy pokud nepovažujete 70. léta minulého století za pravěk, je záhodno vrátit se v čase ještě dál. Dnes vám představím britský poválečný snímek, který po zásluze dobyl také Hollywood. Romantický muzikál Červené střevíčky z dílny Michaela Powella a Emerica Pressburgera, na první pohled velice nesourodé dvojice, však rozhodně není typickým zástupcem těchto žánrů. Mnohem více z něj vyzařuje tragika a dramatičnost, takže se staví přesně na opačnou stranu spektra jako například rozjuchané snímky typu Zpívání v dešti nebo téměř cokoliv z Disneyho produkce té doby. Pro svou jinakost je třeba si Červených střevíčků vážit. Jsou tak netypické, že předběhly svou dobu, ohromily každého na potkání a dodnes neztratily nic ze svého kouzla.

Michael Powell, původně bankovní úředník, posléze fotograf a režisér, natáčel snímky už od 20. let 20. století. Jeho tvůrčím kolegou se stal původem Maďar Emeric Pressburger. Nebýt však režiséra Alexandera Kordy, kdo ví, jak by všechno dopadlo. Právě Korda totiž oba režiséry, kteří spolu vytvořili několik úspěšných a hodnotných snímků, seznámil. Jejich filmové partnerství se zhmotnilo ve skupinu nazvanou The Archers. Pod touto hlavičkou natáčeli filmy především ve 40. a 50. letech, avšak spolupráce s mnohými přestávkami trvala až do let sedmdesátých. Oba režiséři navazují na tradici Kordy a stojí v opozici k filmovému realismu. Hned po zhlédnutí prvních minut Červených střevíčků to musí být každému divákovi jasné. Červené střevíčky jsou esencí imaginace a fantazie, vizuální hravosti i experimentování.

Scénář Červených střevíčků napsal původně Emeric Pressburger v roce 1939 pro Alexandera Kordu a jeho manželku Merle Oberon. O sedm let později jej ale Pressburger odkoupil zpět a přepsal ho. Budoucí snímek rázem získal temnější podobu. Pro titulní herečku Moiru Shearer byly Červené střevíčky filmovým debutem. Powell však musel vynaložit velké úsilí na to, aby ji do filmu prosadil. To, že nakonec postavu baleríny Vicky Pageové ztvárnila, nelze vnímat jinak než jako plus. Její krásný obličej, rudá hřívá a kombinace odhodlanosti, osudovosti i křehkosti z ní činí magnet na diváky. Po celou dobu filmu z Victorie nespustíte oči, i když pozornost na sebe strhává i Anton Walbrook jako impresário Boris Lermontov, který je vlastně hlavní postavou Červených střevíčků.

Jedním z motivů filmu je stejnojmenná pohádka Hanse Christiana Andersena. Ta je předlohou pro libreto baletu, jejž postavy snímku začnou připravovat. Pohádka o dívce, která milovala tanec a které se její červené střevíčky, jež neumějí nikdy odpočívat, staly osudnými, však není láskyplná, optimistická ani dobrotivá. Andersenovy pohádky nekončívají dobře. A pokud Červené střevíčky z Andersena vycházejí, nemohou se ani ony od těchto charakteristik příliš odchýlit. Osud hlavní hrdinky Vicky je totiž s dějem Červených střevíčků Andersena až záhadně spjat a prolnut. Příběh, který se odehrává takzvaně za oponou, je tak klasický, že už klasičtější být nemůže. Nebála bych se možná hovořit o klišé. Ovšem Červené střevíčky jsou vysoce uměleckým filmem, takže děj je jen jeho malou a nedůležitou berličkou.

Mladá a krásná Victorie Pageová se zdá být tou nejšťastnější dívkou pod sluncem. Dostává příležitost jako málokdo. Plní se jí sen. Získává totiž angažmá v proslulém Baletu Lermontov, který vede nekompromisní impresário Boris Lermontov. Je jasné, že to Vicky nebude mít lehké. Každodenní dril je samozřejmostí, na druhou stranu vše vyvažuje možnost světového úspěchu. Kromě tvrdé práce se ale musí potýkat i se zásadami Lermontova. Umění je jeho vášní, spaluje jej. Nedokáže proto tolerovat žádného zaměstnance, který by se nedej bože zamiloval. Láska podle něj není pro vrcholového tanečníka přístupná, jen odvádí pozornost od uměleckého vývoje. To se stane osudným baleríně Boronské. Vicky i díky jejímu odchodu získává titulní roli v Červených střevíčcích. Na baletním představení pracuje také mladý skladatel Julian Craster. Vicky se do něj bezhlavě zamiluje. I když je úspěšná a se souborem cestuje po světě, dává přednost Julianovi. Mladý pár se vezme. Lermontov to samozřejmě nese těžce. Z jeho výrazu cítíme nejenom ono přesvědčení nekombinovat soukromý a pracovní život, ale i žárlivost. Působí jako otec i sultán, kterému patří harém a těžce nese, když se nějaká jeho ovečka vzepře a zamiluje do jiného. Victoria samozřejmě odchází. S Julianem se protlouká životem, ale Lermontov má jasný cíl – získat svou nejdokonalejší tanečnici zpět. Tuší, že i ona sdílí jeho vášeň pro tanec a umění a přemluvit ji k návratu možná nebude tak těžké. Že touha zase obout červené střevíčky bude silnější. Victoria je postavena před obrovské dilema. Její řešení bude osudové pro ni i okolí.

Červené střevíčky nejsou optimistické, romantické, příliš nedojímají. Vlastně jsou ve všech ohledech spíše antimelodramatické. I přes jejich dvojznačnost si je však zamilovaly generace mladých dívek, které se chtěly stát baletkami. Vizuálně vyspělé dílo (za pozornost stojí například kamera) se stalo inspirativním pro mnohé budoucí slavné tvůrce – k Červeným střevíčkům se hlásí takoví režiséři jako Brian DePalma, Martin Scorsese nebo Francis Ford Coppola. Úchvatná je zhruba patnáctiminutová baletní sekvence, která funguje sama o sobě jako film ve filmu, ale zároveň ve zkratce shrnuje filmový děj. Červené střevíčky se staly jedním z nejnavštěvovanějších kusů roku 1948, o tři roky později na ně duo Powell-Pressburger navázalo filmem Hoffmannovy povídky. Ty už ale zdaleka nebyly tak úspěšné. Dnes Červené střevíčky nelze nesrovnat s Aronofského Černou labutí. A pro mnohé stále hrají prim právě ony.