vojín Witt: Člověk vidí umírat ptáka a bere to jako neopětovanou bolest. Ale poslední slovo má smrt. Ta se mu směje. Jiný člověk vidí stejného ptáka a cítí tu nádheru. Cítí, že se zkrze něj něco usmívá.

vojín Jack Bell: Válka lidi nepovznáší. Dělá z nich psy. Otravuje jim duši.

vojín Jack Bell: (pro sebe o japonském vojákovi) Co pro mě znamenáš?
(Začne šacovat mrtvolu.)
vojín Jack Bell: Nic.

vojín Jack Bell: (k umírajícímu japonci) Umíráš. Vidíš tam nahoře ty ptáky? Víš, že tě sežerou za živa? Odtamtud není návratu.

vojín Witt: (k mrtvému japonci) Jsi spravedlivý? Laskavý? Spočívá v tomhle tvoje důvěra? Milují tě všichni? Mě taky milovali. Myslíš, že budeš míň trpět, protože jsi miloval dobro? Pravdu?

(Dva vojáci se baví po dobytí kopce.)
1. voják: Viděl jsi hodně mrtvol?
2. voják: Spoustu. Je to stejný jako mrtvý psy. Když si na to člověk zvykne. Je to jen maso, brácho.

plukovník Tall: Panebože, to bych se musel zbláznit! Čekám na tohle celý život. Makal jsem, dřel jsem, nechal si líbit... každou prasárnu pro tuhle příležitost. Nemám v úmyslu ji teď vzdát. Ty nevíš, co to je, když tě přeskočí. Jsi mladej. Teprve jsi vyšel z Akademie. Ty ses dočkal svojí války! Tohle je moje první válka za patnáct let!

podplukovník Gordon Tall: Nevím, jestli si uvědomujete význam této operace, Starosi. Jakmile zajistíme pozici, můžeme sem přivést bombardéry. To znamená vzdušnou převahu v okruhu tisíc mil. Guadalcanal může být bodem v celé válce. Bude to stát životy. To vás trápí?
kapitán James "Bugger" Staros: Ne
podplukovník Gordon Tall: Takže význam této operace jsem vám vysvětlil. Za kolik mužů podle vás stojí? Kolik životů?
kapitán James "Bugger" Staros: To nedokážu říct.
podplukovník Gordon Tall: Jste připraven obětovat v této kampani vůbec nějaké životy svých mužů? (odmlčí se) Kolik? Jednoho? Dva? Dvacet? Muži z vašeho oddílu přijdou o život, kapitáne. A pokud na to nemáte žaludek, měl byste mi to říct teď.
kapitán James "Bugger" Staros: Ne. Máte pravdu...ve všem, co jste říkal.
podplukovník Gordon Tall: Dobře. To je všechno, kapitáne. Ještě jedna věc, Starosi. Nikdy mi nemusíte říkat, že mám podle vás pravdu. Nikdy. Budeme to brát jako samozřejmost.

vojín Witt: Třeba mají všichni lidi jednu velkou duši, do které patří. Všechny tváře jednoho člověka. Jednoho velkého JÁ. Každý sám hledá spasení. Každý jako uhlík... vytažený z ohně.

(Seržant k Wittovi potom, co mu řekl, že ho pošle do kázeňské skupiny místo před vojenský soud.)
seržant: Já jsem možná ten nejlepší kamarád, jakého jsi kdy měl. Ani o tom nevíš.

seržant: Žijeme ve světě, který si sám urychluje svou vlastní záhubu. Za takový situace člověk může jen zavřít oči a proti všemu se obrnit. Postarat se sám o sebe.

seržant: Za normálních okolností bych tě poslal před vojenský soud. Ale něco jsem pro tebe vyjednal. Máš z pekla štěstí. Pošlu tě do kázeňské skupiny. Budeš dělat nosítkáře, starat se o raněný.
vojín Witt: Já zvládnu cokoliv, co si na mě vymyslíte. Já jsem daleko větší chlap než vy.
seržant: Na tomto světě... bejt chlap ještě nic neznamená. A jinej svět než tenhle neexistuje.
vojín Witt: nemáte pravdu, Tope. Já už viděl jinej svět. Někdy si myslím, že se mi to jen... zdálo.
seržant: Tak to jsi viděl věci, který já nikdy neuvidím.

vojín Witt: Pamatuju si mámu, když umírala. Byla celá svraštělá a zešedlá. Ptal jsem se, jestli má strach. Jenom zavrtěla hlavou. Bál jsem se dotknout smrti, kterou jsem v ní viděl. Neviděl jsem nic krásného ani povznášejícího na tom, že se vrací k Bohu. Slyšel jsem, jak lidi mluví o nesmrtelnosti, ale já žádnou neviděl. Říkal jsem si, jaký to bude, až já umřu. Jaký to bude vědět, že teď vydechnu naposledy v životě. Jenom doufám, že se s tím vyrovnám stejně jako ona. Se stejným... klidem. Poněvadž v tom se skrývá... ta nesmrtelnost, kterou jsem tehdy neviděl.