RECENZE FILMU

Plno žánrů skomírá, to je přirozený vývoj kinematografie. Westerny, gangsterky, muzikály. Jenže u nich přece jenom jednou za čas můžeme vyhlížet pořádnou pecku či oscarový hit. Od čeho ale skutečný vrchol neočekáváme, je duchařina. Tedy thriller/horor o paranormálních jevech. Tento subžánr se za hodně dlouhou dobu nedostal dál než k milému béčku nebo průměrnému výplachu. Když se teď španělskému režisérovi Rodrigu Cortésovi podařilo nacpat do filmu o skeptických vědcích zkoumajících nadpřirozeno Roberta De Nira, Cilliana Murphyho a Sigourney Weaver, jeden by zpozorněl.

Podle přijetí Červených světel (Red Lights), která měla premiéru už před půl rokem, ale k nám se zatím nedostala, jde zřejmě o planý poplach. Ve skutečnosti se zase jednou potvrzuje, že i vydařený film může snadno zapadnout.
Světla mají pár nedostatků. Bohužel přesně na místech, kde budou většině diváků nejvíc vadit. Nemají žádnou velkou, efektní scénu, která by brala dech, nestrhnou náhlým otočením o 180 stupů. A klady se pak oceňují těžko. Podobně jako Red State Kevina Smitha doplácí Cortéz především na přílišnou vyhraněnost, aniž by ale existovalo cílové publikum, co ji prohlédne a výsledek ocení.
Lidé si u duchařin zkrátka zvykli na jasně uchopitelnou formu ve stylu Šestého smyslu. Postupné budování příběhu bez větších šrapnelů, nakonec rozbité jedinou "mindblowing" fackou, která dění postaví na hlavu a diváka těsně před koncem nabije novou energií. S takovou účinností, že zapomene, jak fádní doposud celý film vlastně byl. Pokud Cortéz udělal nějakou chybu, tak ne že tento tradiční rámec nenaplňuje, ale že se od něj nevzdaluje dostatečně. K tomu ale později.

Zkušená, razantní Margaret Matheson (Sigourney Weaver) a mladší, vyjukanější Tom Buckley (Cillian Murphy) jsou dva podfinancovaní vědci, kteří dokazují, že různá samozvaná média, kouzelníci i okultisté nejsou víc než šarlatáni a podvodníci. Zdá se ale, že slepý Simon Silver (Robert De Niro) buď zná způsob, jak všechny vědce světa obelstít, nebo je skutečně nadaný silou léčit, levitovat, číst myšlenky a pohybovat předměty bez doteku. Po třiceti letech v ústraní tento "mesiáš" plánuje velkolepý comeback, jenž přitáhne obdivovatele i odpůrce. A samozřejmě naši ústřední dvojici, přesněji řečeno Buckleyho.
Zprvu se zdá, že půjde o souboj vědy a víry. Nakonec ale začínáme chápat, že spor Silvera a Mathesonové sahá dál do minulosti a motivace vědkyně v dokázání "protivníkova" podvodu je věc veskrze osobní. Nebo spíš "byla" veskrze osobní, protože v současnosti tvrdošíjně odmítá Simona znovu zkoumat. S čímž se Buckley nemůže smířit.
To jsou první narušení předpokladu dvou protikladných soupeřů a ukazuje se, že víra ve vědu a víra v ohýbání lžiček silou mysli se od sebe liší mnohem méně, než se zprvu zdálo. A takových "narušení předpokladů" nebude málo.

Víc už nechci prozrazovat, děj skrývá neodhadnutelná překvapení a zvraty, které oproti zvyklosti odkrývá rovnoměrně po celou dobu trvání.
Největší si přesto schovává tradičně až nakonec. Na rozdíl od například zmíněného Šestého smyslu ale Světla nestojí pouze na pointě, která vše v podstatě neguje a chování všech postav dostane jiný smysl a význam. Zdejší závěr převrátí - nebo spíš dovysvětlí - pouze jednu dějovou linii. Nemáme pocit, že vše, čemu jsme byli svědky, bylo v podstatě znehodnoceno a my se jen nechali vodit za nos.
Pokud mám něco vytknout, tak že se příběh až moc pokusí vysvětlit sám sebe a nenechá žádný otazník bez povšimnutí. O kolik by byl výsledný dojem silnější, kdybychom příběh opustili s Murphyho odchodem z divadla? Doslov, který nás nenechává na pochybách, mi přijde přebytečný. Právě on je pozůstatkem duchařin, které nakonec odkrývají všechny karty, a tím i jednoduchou premisu. S tím, že na jednoduchých premisách není nic špatného, ale proč je ještě zjednodušovat? Pointa by byla pochopitelná i bez doslovu, který tak leda upírá pozornějším divákům radost z rozlousknutí děje.

Tato výtka je sice zásadní, ale takřka jediná a nepovažuji ji za "zničující".
Uznávám zároveň, že Cortés není kdovíjak inovativní režisér (přinejlepším průměrný thriller Buried to potvrzuje), s tentokrát poctivě stavěným scénářem si ale umí poradit. Dokáže dát prostor hercům (ale nenechá je sklouznou k nějaké exhibici) a podtrhne všechny důležité emoce.
Weaver má nesporné charisma, i když pokaždé stejné. Murphy se se svým úkolem skutečně pere - to na jeho bedrech leží většina filmu. A De Niro? U něj potěší, že snad poprvé za deset let nevypadá ve filmu senilně a podává skvělý výkon.
Red Lights na první pohled nevyužívají svůj potenciál, já bych spíš řekl, že nemají potřebu stavět pouťovou atrakci na místě, kde se bude víc vyjímat poctivý rodinný dům, na nějž se dá spolehnout. Zklamou proto diváky, kteří od podobných filmů čekají především zábavu. Potěší ale ty, co hledají kvalitu.
Neříkám, že Červená světla představují milník nebo dílo omračující svou chytrostí, ale rozhodně jde o zajímavou žánrovou podívanou se silnými herci a propracovanými postavami, která nepotřebuje laciné berličky. Což není samozřejmost.