RECENZE FILMU

Darren Aronofsky. Člověk, který ví, jak točit filmy. Asi takový úvod si zaslouží snad každý jeho snímek, protože je to fakt, který ho vždy vystihuje asi nejvíc. U Oscarů měl tento během natáčení vždy vousatý režisér možná zatím smůlu, ale filmy jako Rekviem za sen, Wrestler a Pí si už své místo v seznamu "must see" vydobyly. O Black Swan se pak mluví jako o jeho šanci prolomit i tu poslední, právě oscarovou hranici. Bohužel se stejným štítem jde letos do boje i David Fincher, což je mocný soupeř, jenž si zaslouží totéž uznání, takže formální výsledky nechme na Akademii a pak je vesele ignorujme. My si udělejme rovnocenné místečko pro oba. Pokud je totiž na Labuti něco bezchybné, je to právě režie.

Black Swan bude určitě často přirovnávána k Wrestlerovi. Ve skutečnosti je ale jeho přesným opakem. Zatímco on se zabýval comebackem a koncem kariéry, Black Swan těží z posedlosti dostat se na vrchol. Z touhy po dokonalosti, která v baletním prostředí tím víc vyniká svou výjimečností a náročností. Svět balerín a zákulisních intrik je pro příběh a myšlenky Černé labutě skutečně jako dělaný. Stejně jako byl wrestling pro story o comebacku Mickeyho Rourkea. A podobně jako oba snímky odrážely i cíle představitelů svých hrdinů - návrat Mickeyho mezi hvězdy a konečné povýšení Portmanové mezi ně - je mezi nimi skutečně několik paralel, ale žádné rovnítko. Budou se tedy skvěle doplňovat, ale navzájem od sebe rozhodně neopisují. Kdybych měl Black Swan samotným vyzněním k některému Aronofského filmu připodobnit, bude to jistě spíš Rekviem za sen. Ten nepříjemný pocit, který dokáže navodit, ta stísněnost a vlastně i konstrukce příběhu se v mnohém podobá právě Darrenově protidrogové agitce. Dějově si pak nelze nevzpomenout na Pí.

Což je rozhodně dobře, protože tak může navázat tam, kde je vůbec nejlepší. A to rozhodně není velkolepé filosofování Fontány a dokonce ani realistický minimalizmus Wrestlera. Naopak vizuálně i dějově přestylizované (ovšem v tom nejlepším slova smyslu a navíc velmi důvěryhodně podané) Rekviem za sen (a Pí) čerpalo z neobvyklého zhuštění emocí na metr čtvereční, nabalených na relativně banální a jasnou premisu. A tudy cesta vede. Stejně jako z Rekviem vyplývá zřetelně, nezpochybnitelně a velmi hlasitě "n e b e r t e d r o g y", je čitelná i Černá labuť. Je to dobře.
Aronofsky patří mezi filmaře, kteří zprostředkovávají emoce vždy až na prvním místě. A aby se něco takového na poli necelých dvou hodin podařilo skutečně na maximum, musíte využít dva základní principy. 1) Co největší zjednodušení. 2) Co největší přehánění. Aby tyto dvě pomůcky fungovaly, což rozhodně není žádná brnkačka, musíte být dozajista velmi nadprůměrný filmař, jinak se totiž všechna atmosféra vypaří rychleji než Aralské jezero.

A protože, jak už jsem možná zmínil, Darren Aronofsky je člověk, který ví, jak točit filmy, funguje to skutečně nejlépe, jak za daných podmínek může. Labuť si tedy vytyčila velmi specifické pódium, mimo které jako by neexistoval žádný další prostor ani děj, a naplnila ho tím nejlepším. Aby si nás získala, stačí jí k tomu nějakých třicet vteřin, kdy neuvěřitelně dynamicky nasnímaný prolog Labutího jezera (veškerý balet je tu zvěčněn naprosto skvěle) strhne všechny naše smysly.
Pomalejší rozjezd, kdy poznáváme skromnou husičku Natálku - hlavní hrdinku -, pozvolna houstne až do nevídaných (i když očekávatelných) podob. Černá labuť každopádně netěží z prvku překvapení. Trailer napoví, že příběh vypráví o jisté transformaci. Zhruba tak to je, i když rozhodně ne tak doslovně, jak by se některým mohlo líbit.
Když už to tedy jednou "jede", velmi rychle se zorientujete a tušíte, kterým směrem se příběh bude ubírat. Opět ale platí, že to nijak nevadí, protože stejně jako v Rekviem za sen, i tady překvapí spíše míra oněch očekávaných emocí a nemilosrdnost, se kterou Aronofsky zachází se svojí hrdinkou, než dějové zákruty, ke kterým se dobereme.

Někdo může namítnout, že tím pádem jde o emoce čistě momentální, netrvalé a vykonstruované, které v nás nezůstanou. Je to pohled na věc, který si dokážu představit a částečně ho i sdílím. A je to i moje jediná zásadnější výtka k Black Swan. Ta je jako facka - štiplavě zabolí, ale pomine. Může to být tím, že veškerá hloubka filmu je moc nízko pod jeho povrchem? Nebo tím, že záplava emocí brání vyššímu smyslu?
Kdybych něco takového připustil, dostanu se do rozporu sám se sebou a s prvními odstavci této recenze, která Aronofského přístup naopak chválí. Že to tedy nedává smysl? Naopak. Black Swan je výborný film právě proto, že nám nabídne tak nadprůměrnou dávku emocí. Aronofsky (ani nikdo jiný) by ho se stejným záměrem nemohl natočit lépe.
Neznamená to ale, že onen záměr stojí za extrémně hlubokým filmem, který je dokonalý ve všech ohledech. I proto je pro mě těžké Black Swan zcela podlehnout. Chvílemi jsem se navíc mírně usmíval nad asi největším paradoxem snímku - postavy pronášejí moudra o tom, že strojená touha po dokonalosti detailně nacvičenou technikou stojí až za živelností a přirozeností, přitom veškerá síla a emoce Labutě vykukují právě zpoza její bezchybnosti a režisérova precizmu.

A ani jediné si nedovolím byť jen trochu zpochybnit. Ostatně z mého hodnocení jistě vyplývá, že Darrenovi onen rozpor mile rád odpustím. Hlavně proto, že si cením režisérů točících očividně s cílem dát vzniknout dobrým filmům, do kterých dávají v první řadě kousek sebe, a až pak cokoli jiného. V Hollywoodu to není samozřejmost. Ze stejných důvodů si cením Finchera, ze stejných důvodů si přestávám cenit Nolana.
Black Swan si proto zaslouží mnohá ocenění a slušnou dávku našeho uznání, ale jestli i naše srdce, o která tak usilovně žadoní (tedy na dobu delší než do příštího rána), tím si nejsem tak jistý.
Tuto recenzi bych samozřejmě nemohl publikovat, kdybych alespoň nakonec nezmínil vynikající výkon Natalie Portman, která naplno dokazuje svůj nesporný herecký talent, když se střetne s vhodnou rolí.