GOLDIE FILM

Že k tomu dojde, se vědělo už ve chvílích, kdy světlo světla spatřovaly hity jako Hvězdná pěchota, Total Recall, RoboCop nebo Základní instinkt. A roku 2006 to bylo tady! Paul Verhoeven povýšil béčko a brak na umění. Nizozemský megafilm Černá kniha totiž opět obsahuje prvky nejpokleslejších žánrů, přesto jde o úžasný divácký zážitek, jenž předběhl (a překonal) srovnatelné Tarantinovi Hanebné pancharty, kteří se o něco podobného pokoušeli s američtějším rozpočtem a přece jenom lepšími podmínkami o tři roky později.

Verhoevenův multikulturní spektákl (zkuste někdo spočítat, kolik jazyků se dostane ke slovu) navíc nabízí jeden z nejkomplexnějších pohledů na druhou světovou válku, jaký jsem viděl. Samozřejmě není možné ono pochmurné období shrnout ve dvou a půl hodinách naprosto se vším všudy, to by bylo naivní tvrdit, ale Paul se k tomu nebezpečně přibližuje. V Černé knize splétá velkou škálu motivů, tedy nacisty, židy, zrádce, kolaboranty, špióny i šílenou poválečnou atmosféru, která je mezi sebou neuměla moc dobře odlišit, tak pro jistotu lynčovala úplně všechny.
Paulovi se skutečně daří chrlit na nás skrze jednoduchý příběh o mstící se špiónce překvapivé množství informací, které se nezastavují na hranicích běžné korektnosti a etiky, proto dokáží velmi rychle navodit potřebnou atmosféru. Verhoeven se například jako jeden z mála nebojí ukázat, že Židé byly ve skutečnosti bráni jako tak trochu vedlejší větev lidstva zdaleka nejen nacisty, nebo že poválečné nadšení, hraničící s fanatismem, bylo pro mnohé spíš hrou na schovku se svou minulostí a slepou pomstou než budováním lepších zítřků.

I díky své obsáhlosti Černá kniha skutečně rychle ubíhá. Režisér navíc nezapomíná na svou pověst a nešetří náboji, krví ani nahotou a přesně na hranici samoúčelnosti a velmi dobrého důvodu je dávkuje a kombinuje. Přesto mu zbývá čas na emoce a vývoj postav.
Kdybych si poslední věty přečetl u jakéhokoliv jiného filmu, myslel bych si, že pisatel si neustále protiřečí. Jenže Verhoeven skutečně dokáže smíchat olej a vodu.
Dělal to vždy, jenže ve svých amerických produkcích musel dát přednost hlavně oné akční stránce svého brakového přístupu. Černá kniha, jakožto film vznikající v jeho domovině, Holandsku, se může opřít o nezávislejší evropskou kinematografii. A jakkoli mám někdy pocit, že nezávislost zůstala tím jediným, co evropské kinematografii zbývá, tak se jí raději drží zuby nehty (čímž se vlastně trochu ztrácí smysl slovo "nezávislost"), zde dovoluje Paulovi míchat žánry a styly tak neatraktivně a podivně, že jí za to můžeme být vděční.

Co Verhoevenovi naopak moc neprospívá, je evropský rozpočet. Paul naštěstí není Michael Bay, který rozhazuje dolary jak zrní slepicím, umí s penězi moc dobře nakládat. Pro Nizozemsko (a vlastně většinu evropských zemí) astronomických 17 milionů eur, za které byste si v USA pořídili zhruba úvodní titulky, se v jeho rukou mění ve zlato. Černá kniha je podobný zázrak, jako když Danny Boyle vykouzlil Sunshine za necelých 50 milionů dolarů. Je sice vidět, že nejde o vysokorozpočtovou produkci, vizuální stránce to ale skutečně neškodí natolik, aby si divák nemohl výsledek užít. Look tu navíc samozřejmě není hlavním lákadlem, takže jeho mírně (ale vážně jen "mírně") televizní vzezření nemůže zbytku filmu podrazit nohy.

Obrovské štěstí má Černá kniha na obsazení. Všichni herci díky svému umu (a samozřejmě pevné režisérově ruce) balancují na hranici karikatury a vrstevnatosti, někteří z nich ony hranice záměrně překračují. Ostatně bez alespoň jednoho ultrazlého SSáka by se žádný pořádný brak neobešel. Oproti tomu hrdinka, ochotná svému cíli se maximálně podřídit (o tom, jestli se důstojníkovi tělesně podvolí, moc dlouho nepřemýšlí), nám nabízí slušnou dávku "normální" lidskosti.
I tím, jako vším ostatním, Verhoeven pouze dovádí k obsahové dokonalosti svůj mnoho let pěstovaný styl, který se v kinematografii tak vyjímá. Nevím o žádném dalším áčkovém režisérovi (krom zmíněného Tarantina), který by si tak důsledně hrál s brakem a využíval ho k navození jedinečné atmosféry.

Na rozdíl od Tarantina ale Verhoeven brak netransformuje na vyšší, inteligentní umění, ale vystačuje si s ním v jeho původních mantinelech. Nevyužívá "prvky braku", ale celý brak. Není mu "blbé" hrát si chvíli jako malý kluk kvůli hře samotné, nevadí mu kupit někdy samoúčelné prostředky, když ví, že se mu hodí,. Hlavně se nesnaží, aby ty situace vypadaly jako něco víc, než co skutečně jsou.
Když jsem na začátku psal, že "povyšuje brak na umění", nemyslel jsem tím, že by k "béčkovosti" něco přidával, naopak, využívá ji právě tak, jak byla definována během mnohaleté a bohaté historie B movies. Jistě po zásluze, protože je to historie zajímavá a jedinečná.