RECENZE FILMU

Werner Herzog není jen divný režisér divných filmů, ale stejně tak divný tvůrce divných dokumentů. Bohužel jsou jeho kousky z tohoto oboru povětšinou nedostupné, nebo jen těžko k sehnání, takže si u nás v Čechách musíme vystačit s úchvatným Grizzly Man a při troše štěstí i Herzogovou osobní zpovědí o vypjatém pracovním soužití s Klausem Kinskim "Můj nejlepší nepřítel". Proto bychom měli využít příležitost, že se u nás jeho nejnovější kousek vydává přímo do kin. Samozřejmě ve 3D!

Název snímku není žádnou metaforou, nebo spíš není "jen" metaforou - budeme skutečně zkoumat jeskyně. Od své poslední návštěvy Koněprus jsem o zajímavosti vybraného tématu ztratil veškeré iluze, ale ve zdejších podzemních palácích naštěstí nejsou jen stalagšutry, ale i nástěnné malby pravěkých lidí dvakrát starší než kterékoliv doposud objevené. Protože si francouzská vláda svůj relativně nedávno objevený prehistorický poklad umanutě střeží, jsou jeskyně veřejnosti nepřístupné a Herzog se stal (jak tvrdí materiály) jediným filmařem nepracujícím pro výzkumníky, který kdy dostal příležitost vnitřek nafilmovat a předvést světu.
Už když nám Werner svým nezaměnitelným akcentem (zajímalo by mě, jestli si ho dal patentovat - tomuhle libozvuku by trademark slušel) představí výchozí situaci, nalézáme se myslí přesně tam, kde nás chce. Uprostřed tajemných přírodních kobek, kde na nás hledí historie tak dávná, že si její rozpětí jen těžko představíme. A co je nejpodivnější - neusínáme nudou!

Na každý pád se v Jeskyni zapomenutých snů objevuje Wernerova fascinace přírodou, která se pro jeho práci stala asi tím nejpevnějším jednotícím prvkem. Stejně jako úcta k věcem, jež nás přesahují. A nesmím zapomenout na schopnost udělat prakticky z čehokoli filosofickou diskusi o smyslu života, vesmíru a vůbec. Úplně nejzásadněji pro nás ale umí v divákovi vyvolat dojem, že stejnou úctu a nemenší zájem jako sám tvůrce musí cítit i on.
Atmosféra tohohle dokumentu je proto neskutečně nakažlivá, přestože, upřímně, nám jsou nějaké jeskynní malby ukradené. Zde si ale nemůžeme pomoct a sledujeme ty vyryté kance, koně a antilopy se zatajeným dechem, jako by právě na plátně běžela ochutnávka z druhého Avatara.
Vyvolat tenhle pocit se nedaří tak silně jako v již zmíněném Grizzly Man, White Diamond nebo Wild Blue Yonder, ale to zkrátka musíme při zásadně menší atraktivitě námětu pochopit a smířit se s tím. Nemůžeme se ani rozletět krajinou jako v Lekci temnoty... Pro Herzoga je ona pevná, neměnná a nehybná jeskyně skutečně kamenem přivázaným k noze - skýtá mu sice pár námětů na vzletnou myšlenku, vždy, když by chtěl, jak on to umí, těkat, se ale musí vrátit k nějaké kamenné malbě, což ho docela limituje.

Tenhle Němec jak poleno na jednu stanu dokáže levou zadní, co zvládá málokterý dokumentarista - naprosto diváka pohltí - na stranu druhou tak trochu dělá z žánru cirkus. Je víc než jasné, že nás zajímá Werner Herzog mnohem spíš než jeskyně Chauvet. "Strejda zase vypráví nějakou pohádku, tak si ho poslechněme." Nevylučuje se to s mým tvrzením o naplno vzbuzeném zájmu v nás, jen je to zájem spíš o "Wernera Herzoga v jeskyni" než o "jeskyni" samotnou. Neměl jsem například ani jednou pocit, že bych chtěl prezentovaná místa vidět na vlastní oči - vlastně nepochybuji o tom, že bych se v nich dost možná nudil, kdyby mi průvodce nedělal sám režisér. Že Werner svůj dokument o prehistorických malbách zakončí na farmě zmutovaných krokodýlů, asi mluví samo za sebe. A ne, to není nadsázka: opravdových, zmutovaných a krokodýlů!

I to je ale regulérní přístup dokumentů. Já osobně navíc upřednostňuji právě osobní pohledy na věc víc než pokusy o objektivní výpovědi, jichž stejně není možno dosáhnout, pokud se filmař nevzdá autorského rukopisu. K naprostému extrému osobních agitek, tedy filmům Michaela Moorea, Larryho Charlese a třeba oscarové Nepříjemné pravdě od Ala Gora, má ale Herzogův přístup daleko a vlastně se od nich docela liší. Jeho cílem totiž není něco aktivně měnit, útočit na politiku, styl života ani náboženství, pouze se nás snaží přimět k zamyšlení nad mnoha různými tématy. Jeskyně zapomenutých snů se tak může těšit na řadu rozborů a analýz, které ji filosoficky rozpitvají. Zároveň z ní ale čiší nezištná, upřímná a snad úspěšná snaha divákovi něco předat. Možná dokonce, že měl Werner zajít dál a úplně se vykašlat na profesory a vědce. Vždy, když mluví on sám, popřípadě nějaký nadšenec, nabírá dokument až grizzlyovské bezprostřednosti a mnohoznačnosti.