GOLDIE FILM

Svět miluje romance odehrávající se simultánně s nějakým strašlivým konfliktem... Titanic držel rekord v tržbách deset let a Jih proti severu je (se započtením inflace) dodnes nedostižitelným komerčním gigantem. Je to žánr, který se umí zalíbit každému, pokud správně využije přesvědčovacích metod, kterých má ve své podstatě zakořeněno hned několik. Dámám láme srdce příběh nenaplněné lásky a mužům imponuje hrdinství a neoblomnost gentlemanů na plátně. Filmem naplno využívajícím těchto oblíbených trademarků je dnes již legendární Casablanca, jež kloubí lásku, odvahu, věrnost a válku.

Dle dnešních měřítek žánrově čistý slaďák, kdy milostný trojúhelník během rostoucí druhé světové války překonává překážky všeho druhu, je na naše moderní poměry možná až moc naivní a až moc telenovelovský. Upřímnost a noblesa, se kterou je předveden, mu ale stále zaručuje rozsáhlou základnu obdivovatelů. Kdyby Casablanca vnikla dnes, byla by nejspíš vnímána jen jako další letní popcornová romance s pár slavnými jmény, na kterou by se do příští sezóny po právu zapomnělo. Jenže ne pokaždé platí zažité precedenty. A zrovna Casablanca je nesmrtelná přes všechnu svou "hloupost".

Milostné trio nádherné dámy Ingrid Bergman, Američana Humphreyho Bogarta a Čechoslováka Paula Henreida je rozehráno nádherně čistou cestou, se zvraty tak žánrovými, že ve většině jiných filmů by se to muselo zdát i směšné (a že druhé Žhavé výstřely se do nich naváží slušně), ovšem celý film prostupuje tak nevinně pravdivá atmosféra, atmosféra něčeho, co je vyprávěno od srdce, že nás jako celek musí pohltit a svým způsobem okouzlit. Celá ta neuvěřitelná hromada klišé totiž působí sympaticky a dobově. Jako by takové příběhy byly na začátku čtyřicátých let všední součástí života. Podobný pocit se už dnešním snímkům navodit nepodaří.

Film jako médium totiž není nadčasové dílo. Je omezen technickými možnostmi a stylem doby. Na rozdíl od knih a divadelních her není člověku dopřána možnost modifikace a nové interpretace (pokud nepočítáme remaky). Proto je tak výjimečné, když vznikne kinematografické dílo, jež za desítky let působí aktuálně. A přesně k takovýmto nadčasovým dílům, jakým je například o rok mladší Občan Kane, se Casablanca rozhodně neřadí! Naopak. Je to výpověď doby. Čistý výtažek první poloviny minulého století, ze kterého již zaniklá éra sálá plnými doušky a naprosto si nás ukradne pro sebe. Neaktuálnost Casablancy je jejím největším kladem.

Nevím, nakolik byl záměr Michaela Curtize natočit něco tak nezkaleně starosvětského a nakolik to vše bylo jen chytře maskované paběrkování. Nicméně povedlo se to na výbornou. Strach z hrozící války, která byla v roce 1942 (před Pearl Harborem) pro USA stále velkou neznámou, a odboj proti Němcům, kteří ještě nepředstavovali absolutního nepřítele, jsou dva motivy dodávající sílu základní romantické lince. Rozpor mezi láskou a větším dobrem, loajalitou a vlastenectvím, je nenásilně rozvrstven až k památnému finále a diváka umí zaujmout.

Jsme tam, v roce 1942, mnohem přesvědčivěji, než by se to dnes podařilo všem Spielbergům a Polanským dohromady - jednoduše proto, že film v té době žije. Nezná budoucnost, nemůže nakonec dodat dovysvětlující titulky, jak že to vlastně dopadne. Hrdinové svou romanci neprožívají na pozadí konfliktu - oni jsou přímo v jeho nitru. Právě to dodává příběhu jeho neuvěřitelnou sílu. Proto by dnes nemohl takový film vzniknout. Tady nevzniklo nadčasové dílo, taky vznikl obraz doby, ve které se odehrává. Jedna z nejpamátnějších romancí, pro kluky i holky, babičky i dědečky, zkrátka pro každého. Kus celuloidu, kterým je radost se těšit i po neuvěřitelných sedmdesáti letech.