RECENZE FILMU

Takže na rovinu, Carrie je strašný film, který selhává ve všem, o co se pokouší. Tuhle zřejmou pravdu jsem si tedy odbyl, teď se můžu pokusit vysvětlit, jak jsem se dostal k směšně vysokým sedmdesáti procentům. Asi nejjednodušším vysvětlením by bylo, že jde z mé strany o něco jako guilty pleasure, jenže tím bych vaše očekávání posunul někam směrem k The Room nebo Plánu 9, což by bylo poměrně nepřesné.

Ale popořadě. Carrie celkem věrně kopíruje notoricky známou De Palmovu adaptaci slavného románu Stephena Kinga. Přes svou věrnost stihne nadělat slušnou řádku chyb.
Za prvé zcela nefunguje přenesení příběhu do současnosti, kdy sice školní dítka machrují s iPhony, ale přesto jako by se do dnešní doby nehodila. Možná i proto, že se nám před očima bude pořád míhat De Palmova verze čistě z principu, možná i nedostatečným odstupem jako by byl film uvězněný v sedmdesátých letech. Nabízí se pak otázka, proč vůbec byl posunut, když z tohoto posunu nic nevyplývá, ničemu neslouží a není důsledný.
Za druhé pak filmu chybí jakákoliv "skromnost", nebo spíš "jemnost". Sice je pochopitelné, že se tvůrci rozhodli nešokovat nás něčím, co všichni dopředu známe, přesto zhuštěnost děje, kdy se z Carrie stane funkční čarodějka prakticky v prvních pěti minutách, vyznívá dost přehnaně.
Mizí i náznaky toho dobře známého klišé pojmu "filmová atmosféra". Tvůrci vše dávkují v nesouměrných porcích a každá emoce musí být tak strašně okázalá a vytažená, až to působí docela směšně.

Víme ale, že Carrie není, tedy krom explozivního finále, o nadpřirozenu. I nová verze si to uvědomuje, i zde však přetahuje děj směrem k obrovské hysterii a neúměrnosti. Většinu stopáže tedy sledujeme něco jako High School Musical, kde jsou hyperkrásní teenageři buď neskutečné lidské zrůdy, nebo čistodušší andělé.
Mezi nimi běhá Chloë Moretz, jež asi není vyloženě modelka, přesto by se mezi své katalogové spolužáky mohla přidat, kdyby se trochu učesala. Jen velmi stěží jí věříme roli nesmělé chudinky.
Nejen proto, že jí to sluší, další problém jsem zmiňoval už v minulé recenzi na Don Jona - když vás má publikum zafixováno v nějaké konkrétní roli, tentokrát v roli vraždící holčičky se skvělým smyslem pro humor, nemůžete se před něj najednou postavit jako introvertní chudinka. Kde jsou časy, kdy měly herecké kariéry nějakou kontinuitu? Pokud se zas a znovu ptáme, proč už dnes nevznikají nové herecké kulty, tak tady je důvod. Jak lze vytvořit kult z něčeho tak bezkontextového jako jsou volby dnešních herců? Neříkám, že hvězdy musí hrát pořád to samé (jak otravné to je u Deppa), ale že hrát dvě prakticky protichůdné postavy v krátkém časovém intervalu může být docela kontraproduktivní.

Nesmím zapomenout ani na Kamila Střihavku v roli Julianne Moore. Už když z něj na začátku vypadla Carrie bez pupeční šňůry, zato s plně vyvinutými psychoschopnostmi, bylo jasné, jakým směrem se film vydá. King vždycky rád reflektoval náboženství, a přestože jsem poslední, kdo by měl o schopnostech "mistra hororu" vysoké mínění, i on zná jakousi základní míru uměřenosti v zobrazování fanatismu svých fanatiků. Carrie i v tomto ohledu skáče přes žraloka a nabízí ženu, u níž je jasné, že by byla dávno uzamčena někde v ústavu. A pokud ne, dávno by jí někdo sebral dceru, protože zatímco u De palmy jsme věřili, že se o Carrieině matce může okolí domnívat, že jde o neškodnou fanatičku, Mooreová vyhlíží dojmem notorické žhářky, která upálí vaši dceru, když ji na ulici potká s rtěnkou na tváři.
Pokud jsem od remaku něco očekával, tak podtržení ženskosti celého námětu. Tomu dokonale nerozumí King, nerozumím tomu já, ale rozhodně by tomu měla rozumět režisérka Kimberly Peirce, známá především artovým evergreenem Kluci nepláčou. Tato rovina filmu je skutečně silnější, ale opět ji kvůli přetaženosti nelze brát vážně. Mužský režisér by se asi styděl zobrazit hrdinky tak přepjatě.

Proč tedy vysoké hodnocení? No... vlastně mi to přišlo všechno hrozně legrační. Ne že bych se v kině až na pár výjimek nahlas smál, ale bavilo mě, jak urputně nově Carrie vyhlíží, jak strašně moc se snaží předvést explicitnější a komplexnější vizi příběhu založeném na minimalismu.
Vše, co Peirceová předvádí, dává dokonalý smysl. U každé scény chápeme, proč zde je, co má vyvolat. Paradoxně tím vtipněji působí, jak se jí to nedaří. Když po víc jak hodině teen komedie ve stylu Protivný sprostý holky přichází zcela nevzrušivé finále, opět ověnčené úmornou a nenaplněnou snahou, v tomto případě Chloe Moretz nevypadat směšně, už není moc co řešit, čemu začít věřit a už vůbec ne čeho se bát. Ostatně že bát se během filmu nezačnete ani na vteřinu, asi nemá smysl dodávat. Můžete se leda velmi zle a škodolibě bavit na účet několika velmi schopných filmařů, kteří udělali pár tragických rozhodnutí. A nakonec to docela uteče a vy zjistíte, že jste se ani trochu nenudili. A ten směšně nevhodný cliffhanger je vyloženě kameňák na rozloučenou.