RECENZE FILMU

Kdo se bojí Virginie Woolfové? po půl století? Tohle přirovnání musí napadnout každého jen trochu znalejšího diváka, proto si ho u nového snímku Romana Polanského nenechávám na později. Drtivá konverzačka Mika Nicholse s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem stanula na piedestalu minimalistických komorních dramat a každé další byť jen trochu příbuzné dílo s ní musí být okamžitě srovnáváno. A každý srovnávaný musí okamžitě prohrát, takže si odbudeme hned na začátku, že Bůh masakru skutečně Virginii Woolfovou nepředhonil. Dál už se o tom nebudeme bavit, protože to pořád ještě nic neznamená.

Na Carnage, jak zní originální název, se mi zdá sympatické, že se o nic takového nepokouší. Je to "pouze" sympatická jednohubka dlouhá zhruba hodinu a čtvrt, kde se čtyři schopní herci pod vedením slavného režiséra jednoduše "vyblbnou".
Dva manželské páry přišly, pokud možno smířlivě, vyřešit, že se jejich jedenáctileté děti porvaly - přesněji řečeno jeden syn praštil druhého klackem do hlavy a vyrazil mu dva zuby. Co by u nás rodiče buď přešli, nebo vyřešili krátkou domluvou, výchovnou fackou a zarachem, je v Americe samozřejmě důvod na rozpravu u kulatého stolu málem s přítomností právníků, ale takhle o tom zkrátka nemůžeme uvažovat.
Oba páry jsou diametrálně odlišné - Kate Winslet a Christoph Waltz, rodiče útočníka, jsou vzdělaní, vysoce postavení boháči s dominantním manželem, Jodie Foster a John C. Reilly naopak tvoří typickou střední třídu a Reilly vyhlíží jako jasný podpantoflák. Tito čtyři na poli jednoho bytu postupně rozpoutají slovní válku plnou absurdního humoru, záměrné trapnosti, vůně zvratků a chutě osmnáctileté whiskey.

Zásadní je, že se Polanski nesnaží o žádnou hlubokou sondu a realistické drama. Aby bylo rychlé uvolnění emocí uvěřitelnější, pomáhá si alkoholem (stejně to udělal i Nichols), Winslet se po celou dobu necítí dobře a Waltz zase řeší cosi důležitého po telefonu. I díky tomu nevadí, že má děj tak nepřesvědčivě kulometné tempo, kdy za tu krátkou dobu stihne být každý s každým a proti všem - nejprve oba páry proti sobě, pak pohlaví a tak dále.
Až směšné střídání emocí a hrocení nálad protagonistů se místo odmítnutí ze strany diváků můžou s trochou vstřícnosti změnit na zdroj vynikajícího humoru, kdy je v podstatě každá vteřina minimálně úsměvná. Bůh masakru nepatří mezi filmy, u kterých byste dostávali záchvaty smíchu, úsměv si jde ale udržet bez problému po celou dobu, což může být pro někoho ještě vítanější. Mix absurdních a inteligentních point byl málokdy přesvědčivější a příjemnější na sledování.

Vše to stojí a padá na vynikajících hercích, nebo spíš herečkách. Muži tu tentokrát jen přihrávají.
Osobně mám pořád problém uznat herecké kvality Christopha Waltze, který tu opět hraje svým jedním obličejem svou jednu roli - protože to ale k jeho postavě skvěle pasuje, nemůžu nic víc namítat. Zřejmě se z něj stává herec ve stylu Morgana Freemana - tedy typ bez jakýchkoli hereckých poloh, jehož uznáváme prostě proto, že je, jaký je. Toho Oscara ale dostal moc brzo, na tom trvám. Stejně tak John C. Reilly ztvárňuje už asi po sto padesáté ňoumu. Obě mužské postavy jsou obsazeny na základě charismatu herců, ne jejich schopností (netvrdím, že schopnosti nemají), což dokazuje jednoduchý fakt, že by si pánové své role nikdy nemohli prohodit a přesvědčivě uhrát toho druhého. To ale není v žádném případě kritika jejich stávajícího výkonu!
Bůh masakru se nicméně bez zaváhání stal především koncertem Kate Winslet a Jodie Foster. Obě jsou přesné a nechybující. Až se celý projekt jeví jako jejich demíčko, kterým by se prezentovaly na konkurzech, kdyby to měly zapotřebí.

Vůbec "přesnost", dokonalý timing a vypointovanost každého motivu jsou hlavními devizami téhle krátké konverzační komedie. Bez nároků na velké ceny a snahu o přesvědčování o své kvalitě. Bůh masakru mohl snadno sklouznout do polohy nudné sebeprezentace herců a režiséra, což se v žádném případě nestalo. A pokud ano, tak jen mimoděk, kdy divák upřímně ocení tu energii, která z plátna sálá.
Je celkem příjemné, když dokáže snímek vyvolat dojem, že si všichni zúčastnění natáčení od srdce užili, ale není to využíváno jako omluva (jako v případě českých komedií) nebo záminka (jako v případě amerických komedií).