GOLDIE FILM

Pro tentokrát se opět vrátíme do Evropy. Zastávku poprvé uděláme na jejím jihu, a to ve Španělsku. Španělská kinematografie zajisté patří k tomu lepšímu, co může Evropa na poli filmu nabídnout. Dnes ji reprezentuje především světově známý režisér Pedro Almodóvar, jehož si všimli i za oceánem, ale španělská kinematografie, to není jen Almodóvar. Nová kapitola dějin španělského filmu se začala psát zhruba v sedmdesátých letech minulého století, kdy došlo k uvolnění poměrů v jinak diktátorském režimu. Carlos Saura, režisér, jemuž se budeme věnovat dnes, už v té době na kontě výrazné filmy měl, v sedmdesátých a osmdesátých letech pak v natáčení zásadních děl pokračoval. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let je ve Španělsku ve znamení kultu nahoty. Ta se stává nejjednodušší cestou k jakési uměleckosti. Protože ale nedochází k dostatečné podpoře filmařů ze strany vlády, režiséři se často uchylují k literárním předlohám. To je i případ Saury, který sice sáhl po dílu francouzském, ale jinak zmíněné postupy naplnil. Jeho Carmen z roku 1983 se stala zajímavým příspěvkem v rámci celosvětové kinematografie.

Carlos Saura byl zpočátku nesmírně ovlivněn svým španělským kolegou a mentorem Luisem Buňuelem. V duchu surrealismu tak natočil první filmy. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let často spolupracoval s herečkou Geraldine Chaplin, dcerou slavného Charlie Chaplina. V centru jeho zájmu stála politická situace v rodném Španělsku, kterou ve svých snímcích kritizoval. Saura se ovšem zajímal i o člověka jako takového. Prostor mu věnoval v sedmdesátých letech, ale právě toto výrazné téma rezonovalo také v Saurově Carmen z dalšího desetiletí. Jinak jsou osmdesátá léta především ve znamení taneční trilogie, jíž je Carmen součástí. Carlos Saura, výrazná persona španělské kultury, je aktivním filmařem dodnes. Zajisté proto stojí za pozornost. Například Carmen, o níž bude řeč, je v mnohém jiná než ostatní adaptace. Využívá místních tradic, místní kultury. Saura ji obohatil o mnohé další prvky na poli dějovém i v rámci formální stránky. I když příběh Carmen, vášnivé a osudové ženy, asi znáte, Saurův film vám přesto přinese něco nového.

Okolo roku 1983 se Carmen stala hlavním tématem hned několika zajímavých filmů. Za zmínku stojí Georges Bizet: Carmen italského režiséra Francesca Rosiho. Tento snímek jde v klasických stopách Bizetovy opery. Křestní jméno Carmen Jean-Luca Godarda naopak vychází spíše z původní knihy než z Bizetovy opery. A podobně na tom je i Saurova Carmen. Také Carlos Saura odsunul Bizetovu operu na vedlejší kolej. Východiskem se pro něj stala především kniha Prospera Mériméeho, francouzského spisovatele, jež inspirovala právě Bizeta. Carmen jako taková se dočkala bezpočtu adaptací v rámci různých druhů umění, pokud bych se zaměřila na film, nelze opomenout ani Premingerovu klasiku Carmen Jones z padesátých let, ta totiž z Carmen udělala černošku. Ale zpět k Saurovi. Carmen je druhým dílem jeho taneční trilogie. Prvním příspěvkem byl snímek Krvavá svatba z roku 1981, třetím pak Čarodějná láska z roku 1986. Všechny tři filmy kromě tance a jména režiséra spojuje také choreograf, tanečník a herec Antonio Gades, jenž na všech filmech spolupracoval na několika úrovních.

V Saurově Carmen se prolínají dvě dějové linie. Jednu z nich tvoří samotný příběh Carmen, vášnivé ženy, cikánky, která si dokáže podmanit každého muže, na něhož jen prstem ukáže. Následně ho využije a zničí. Je svobodná, přelétavá, dravá a smyslná, má uhrančivé oči a citů na rozdávání. Saura však Carmenin příběh nevypráví obvyklým způsobem, ale používá techniku divadla ve filmu. Herci s choreografy a režisérem zkoušejí nové představení Carmen, tudíž se celý příběh odehrává především v jedné madridské zkušebně. Nejedná se o žádnou novinku, divadlo a film se prolínají od nepaměti, avšak Saura vytvořil funkční celek. Druhou rovinu představuje reálný svět herců a dalších umělců, pod jejichž rukama nový divadelní kus vzniká. Na snímku je zajímavé především ono propojení obou rovin. Navzájem se ovlivňují, reálné konflikty jsou vyjádřeny s mnohem větším důrazem i v nacvičovaných scénách, které mají být součástí budoucího představení, naopak fiktivní postavy jako by se vlínaly do životů skutečných herců a tvůrců. Divák často netuší, jestli se ještě dívá na kus uměleckého díla, nebo sleduje reálnou situaci, všechno na něj působí až mysticky. Tento princip je k dokonalosti doveden v samotném závěru, ale konec, jenž vybízí k otázkám a diskuzi, je přece koncem více než vítaným. Využitím těchto dvou dějových linií Saurova Carmen trochu připomíná například Francouzovu milenku Karla Reisze.

Jelikož se jedná o taneční film, jelikož se jedná o film z jižního, tudíž temperamentního Španělska, tanec má prostor výsadní. Ve snímku je kladen důraz na tanec i tvůrčí proces vzniku díla. Konkrétně se Saura opírá o rytmy smyslného flamenca, jehož prostřednictvím je divákovi tlumočen děj. Flamenco filmu zároveň dodává potřebnou vášeň, energii a atmosféru. Mimo to ale Saura v Carmen propojuje několik uměleckých druhů. Zaměřuje se na také na operu, divadlo, literaturu a další. Je to krásná ukázka dlouho tradované premisy, že film má tu moc v sobě propojit všechna umění, že je všeobjímajícím principem. Tanec zároveň slouží jako prostředek k vyjádření emocí a citů všech postav. Saura ve filmu nepotřebuje skoro žádná slova, plně si vystačí s tancem. Kdo se tímto druhem umění zabývá blíže, ví, že je to klidně možné, pokud na své straně máte schopné tanečníky, kteří mají talent, temperament a umí procítit hudbu. Právě výše zmíněný Antonio Gades, jenž se Saurou blíže spolupracoval i na Carmen, má na výtečné choreografii filmu lví podíl. Zároveň si zahrál i titulní mužskou roli Antonia. Sem tam je této Carmen vyčítáno, že v ní neuvidíme herce, ale tanečníky, kteří se snaží hrát. I představitelka Carmen Laura del Sol je známou španělskou tanečnicí. Myslím ale, že Carmen stojí především na tanečních výkonech, že je to v prvé řadě film o tomto druhu umění a nikdo se to nesnaží zakrývat, a proto je obsazení titulních rolí tanečníky v pořádku. Obávám se, že s herci by podobného efektu Saura nedosáhl.

Saura ve snímku čerpá z lidové kultury své rodné země, což je na Carmen na první pohled znát. Taková látka si žádá specifický přístup, jehož jsou schopni dosáhnout hlavně jižanští tvůrci, kteří mají tolik potřebnou vášeň v krvi. Rytmy flamenca za doprovodu kastanět vás tak málem nutí vyskočit ze židle a tancovat spolu s hlavními hrdiny. Gades přesně vystihuje svého režiséra polapeného osidly Carmen. Zpočátku je to on, kdo má navrch, kdo určuje pravidla hry. Jenže Carmen je Carmen. Nevěrná, nestálá, uhrančivá. Svou krásou si Antonia podmaní a on jí dává přednost před dokonalou, ale méně výraznou tanečnicí. Postupně se Carmen vplétá i do Antoniova soukromého života a přebírá roli té, která vládne. Dokáže se Antonio s nastalou situací vyrovnat? Aby vynikla podstata filmu, používá Saura velice jednoduché dekorace. Jediným zpestřením jsou snad jenom zrcadla ve zkušebně.