GOLDIE FILM

Zhruba po měsíci je záhodno vrátit se zpět do staré dobré Evropy, kterou trochu opomíjíme. Itálii, kam se dnes vydáme, se také nevěnujeme příliš často. Dnešní goldie tak splatí hned několik dluhů najednou. Mezi to nejlepší, čím se italská kinematografie může chlubit, zajisté patří tamější režisér Federico Fellini. Přesto je Fellini pro mnohé symbolem nudy a odtažitosti. Především jeho pozdější filmy jsou na diváckou percepci vcelku náročné. Ovšem i tito lidé podvědomě cítí, že Fellini patří na špici a cítí k němu jakousi úctu. Pokud jste si k tomuto velikánovi prozatím nenašli cestu, zkuste se vydat hlouběji do historie. Například Cabiriiny noci, o nichž dneska bude řeč, jsou důkazem toho, že výše uvedené přívlastky nemusí platit. Že i Felliniho filmy mohou být snadno stravitelné.

Uvedení Cabiriiných nocí, natočených podle románu Marii Molinari, se datuje do roku 1957. To je přesně doba, kdy se italskému filmu skvěle dařilo. Stoupal počet italských filmů v kinech, které pomalu vytláčely zahraniční, a to především americkou, produkci. Na vrchol se postupně drali Federico Fellini i Michelangelo Antonioni, jakési symboly oné doby. Později se italský filmový průmysl stává nejvýznamnějším v západní Evropě. Předbíhá i takovou Francii. Když do kin přicházejí Cabiriiny noci, Fellini má za sebou šest celovečerních snímků a několik úspěchů. Darmošlapové, Silnice, to jsou jen některé z vynikajících filmů, které Fellinimu zajistily slávu. Svého vlastního Oscara (pokud nepočítáme toho za celoživotní dílo) sice nikdy nevyhrál, ale Silnice zvítězila v kategorii zahraniční film stejně, jako se to o něco později povedlo právě Cabiriiným nocím.

Felliniho tvorbou prostupuje několik shodných prvků, ať už se týkají výstavby narativu, typických témat, typů postav nebo formální stránky. Často z jeho filmů cítíme dřívější trend: neorealismus. Jenže Fellini neorealistou nebyl. Tenhle směr skončil počátkem 50. let, což je logické vzhledem k důvodům vzniku neorealismu, jenž vyvěrá především z aktuálního poválečného stavu země. Fellini se od neorealismu ve skutečnosti spíše odklání. Sice na opravdovost klade důraz a zabývá se nižší vrstvou společnosti, ovšem vyznění jeho filmů je jiné. Dvojznačnost, imaginace, poetický způsob vyprávění jsou pro něj typické více. V Cabiriiných nocích jsme svědky předstíraného veselí v nočním podniku, které alespoň na chvíli evokuje „lepší“ život. V centru dění stojí postava prostitutky, jež se střetává s průvodem věřících (Fellini jeho prostřednictvím kritizuje náboženský fanatismus), ocitá se na opuštěných prostranstvích, ať už se jedná o náměstí, přírodu nebo mořské pobřeží. Cabiria ztrácí iluze, nachází se ve stavu bezútěšnosti. A my s ní. Fellini si vytvořil vlastní svět a vystavěl jej pomocí prvků, které mu ke stejnému účelu posloužily dříve, ale i později.

Hlavní hrdinku poznáváme v situaci, která se zpočátku jeví příjemně. Prochází se s přítelem po pláži a vypadá šťastně. Jenže to je jen povrchní zdání. Přítel se ji pokusí utopit, ukradne jí peníze a uteče. Místní mladíci Cabirii zachrání a my zjišťujeme, co je zač. Bydlí v nuzných podmínkách a pracuje jako prostitutka. Vydává se pryč. Nelituje se, je spíše naštvaná a odhodlaná. Ve městě potkává herce Alberta. Ten se zrovna pohádal se svou přítelkyní a Cabiria se mu jeví jako ideální výplň času. Ukáže jí, jak se žije smetánce, vezme ji k sobě domů. Jenže tam se k ní chová hůře než k psovi. Navíc se vrací Albertova přítelkyně, Cabiria proto neváhá a pokojně odchází. Opět. Další muž, který jí zkříží cestu, je ne moc pohledný, ale laskavý účetní. Plánují svatbu, vypadá to, že příběh bude mít krásný konec. Jenže příběh končit nemíní. Zdánlivě hodný účetní je ve skutečnosti podvodník. Opět se ocitáme se samotnými dvěma postavami u vody. Jako by se vracela úvodní scéna. Cabiria je zdrcená a zase se vydává na cestu. Dokáží jí mladíci, které potkává, vnuknout novou naději do života? Nebylo toho na mladou ženu už příliš?

To, co divákům na Felliniho filmech asi vadí, je fakt, že režisér často odvrací svou pozornost od příběhu, soustřeďuje se na samotné vyprávění a také na pocity postav. Cabiriiny noci jsou vyprávěny z pohledu nejchudší společenské vrstvy, čímž se opět dostáváme k faktu, že Felliniho snímky mohou evokovat neorealismus. Cabiria je postavou, kterou by se člověk mohl zabývat do nekonečna. V prvé řadě stojí za vyzvednutí herectví Felliniho manželky Giulietty Masiny. Svými gesty přesně vystihla náturu temperamentní Italky – výrazná mimika, ruce v bok, typické pohyby, hlasitá mluva. Trochu humpolácká a diblíkovská, ale to jen napovrch. Cabiria sice pracuje jako prostitutka, ale uvnitř je hodnou, naivní duší toužící po rodině a mužské ochranné ruce. Je houževnatá, hrdá, vnitřně silná a odhodlaná prát se donekonečna za své štěstí, i když se neustále ocitá na dně. Zčásti vinou druhých, zčásti díky své povaze. Přitom Cabiriiny noci nejsou lacinou sentimentalitou, a že na tuto roveň mohly snadno sklouznout, ale tíživým dramatem, které nám přiblíží osud spodiny, jejímž exemplárním příkladem je právě Cabiria.