Tak to vidím já...

Příjemně precizní, i když poněkud schematické (odhalit někoho na základě špatně napsaného slova snad bylo klišé i v roce 1936). Langa bych v tom nepoznal, kdybych ho nehledal - Amerika ho rozhodně zpracovala alespoň trochu k obrazu svému.

Další ze snímků, který diváka nadchne. Filmová klasika, která poukazuje na nespravedlnost, která vládla (vládne?) tehdejším (dnešním?) světem. Krásně se mění hlavní hrdina po přežití lynče, naštěstí po promluvě do duše a pohledu na číslo 22 se probere opět k chování sobě vlastnímu. Skutečně působivé scény, další z filmů, který u mě patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl. Tematicky podobné westernu Jízda do Ox-Bow. Na mysli mi vyvstává otázka - tak staré filmy (Denunciant, Jízda do Ox-Bow, Rozdvojená duše...) a přece mají co říci i dnes, jsou stále aktuální (v době zfilmování nadčasové) a proč jsou tak skvělé a jejich pointa zastiňuje převážnou většinu dnešních snímků??? Malá chybička v titulkách ČT: Katherine přichází k Joeovi (po lynči, zjišťuje, že žije), který je v rozvášněné debatě s bratry a řekne, že je klidně zastřelí (nebo tak nějak) a Katherine vysloví větu, ať tedy zastřelí i ji: A) originální zvuk: twenty-two or twenty-five. (pro vysvětlení - ta čísla vyjadřují počet obžalovaných z lynče - trest smrti + 2 bratři a ona) B) titulky ČT: 22 nebo 23.