Nad veškerá moje očekávání, která opravdu nebyla držena při zemi, skutečně zajímavý, vizuálně nádherný, příběhově propracovaný film, který spíše dojme ženské publikum, a troufnu si říct, že i slzička ukápne. Předlohou pro tento film byly skutečně žijící osoby, ale tuším, že pro přilákání diváků byl příběh podstatně dokreslen a přibarven, ale to jsem režisérce prominula už snad při prvních minutách. Na každém okamžiku je znát důsledná práce. Pokud zrovna nesledujete herecký koncert obou mladých hrdinů, tak se stačí dívat i na jindy trapné rákosí ve větru, poletující motýlky a jste z toho paf tak, jak by vás ani ve snu nenapadlo. Mistrovsky zvládnutý smysl pro detail v každém záběru mě skutečně naprosto uzemnil. Již zmíněný herecký koncert v podání Abbie Cornish a Bena Whishawa byl opravdu podařeným vystoupením. Nenapadlo by mě, že v Abbie dřímá tak nápadný herecký talent. Bravurně zvládnutá role Fanny Brawneové mě ovšem o jejich kvalitách přesvědčila. Správná dávka naivity, síly ducha, smyslu pro romantiku a projevů citů ve mně evokovala pocit, že se divám na herečku, která nehraje, nýbrž žije. To samé mohu říct o Benu Whishawovi, na jehož projev jsem doslova zírala jako tele na nová vrata. Přesvědčil mě o svém herectví natolik, že si snad v roli básníka, romantika a ve své podstatě i duševně rozpolceného mladíka nedovedu absolutně představit nikoho jiného. Tak jak se mi hnusil zatím v jediném filmu, který jsem s ním viděla, tak mi tímto počinem naprosto přirostl k srdci a snad mě donutí se podívat i na Parfém: Příběh vraha. Mít teď na hlavě klobouk, smeknu ho. Opravdu bravo! Skutečně mohu bez výčitek říct, že dvě hodiny mi přišly jako zatraceně málo a cítila jsem se ochuzená, chtěla jsem pokračování. Po dlouhé době se opět dostavil filmový orgasmus, oči se utápěly v dokonalé podívané a uším lahodil neméně zdařilý hudební doprovod. Nestydím se přiznat, že ačkoli už je všem na začátku jasné jaký bude mít příběh konec, přesto jsem ronila krokodýlí slzy. Vřele doporučuji všem citlivějším povahám, ve skrytu duše romantikům a všem, co chtějí vidět skutečnou filmovou lahůdku, která se obešla bez přehnané reklamy. Dokonce, ačkoli mám averzi vůči básníkům a jejich dílům a držím se hesla, že čím mladší básník umře, tím méně ptákovin je schopen napsat, tak díky Bright star vezmu útokem nejbližší knihovnu a začtu se do básní Johna Keatse a pokusím se jim porozumět.

Vidím v něm to kouzlo, ale nezaujal mě. Ben Whishaw je vynikající, ale Abbie Cornish jsem nějak nemohla vystát. Dlouhá stopáž nechává vyznít dlouhým, melancholickým, nikoliv prázdným scénám, přesto je Bright Star pro mě zapomenutelným dílem.