RECENZE FILMU

Remake dánského filmu Bratři z roku 2004 patří mezi zdárné výjimky, kdy nebudete americké tvůrce nenávidět, jak stále upravují a recyklují prověřené značky. Jaký musí být film, aby se během několika málo let natočila evropská i americká verze? Bratři jsou naprosto jednoduchý příběh o nebanálních událostech, u kterého se naprosto nedoporučuje číst cokoliv z informací distributora, jelikož v těch několika málo řádcích se zcela neohleduplně skrývá popis takřka celého děje do nějaké sedmdesáté minuty ze sta včetně důležitých zvratů.

Skutečně, příběh je tak jednoduchý a předvídatelný, že je to až na škodu. Jediné, co prozradím, je, že jeden ze dvou bratrů je voják, který se chystá odletět do Afghánistánu. Ano, Dánové vytvořili na evropské poměry velice americký příběh, není tedy divu, že filmu se v době ceněných „irácko-afghánistánských dramatů“ chopili sami Američané. Ostatně ambice jsou znát od prvního záběru. Snímek má jakýsi nezávislý vizuál, všichni mluví velice tiše, působí zničeně až ztraceně a používají takřka výhradně holé věty („Proč nejíš ten hrášek?“ „Nesnáším hrášek!“ „Já taky ne.“). Čímž nenaznačuji, že by dialogy byly hloupé.

Jak jste nejspíš zaznamenali, o Oscary se Bratři neutkají. Což nejspíš také znamená, že film zapadne, a to je škoda. Není sice novátorský, nezobrazuje nic neviděného, je prostý, dokonce si troufám odhadnout, že se stejnými herci a scénářem by to takto dokázal zrežíroval téměř kdokoliv. Přesto má vnitřní kouzlo.

Režisér Jim Sheridan není žádné ořezávátko (Ve jménu otce, In America) a ačkoliv se mu v závěru daří navodit velice depresivní a syrovou atmosféru, spousta věcí je jaksi nedotažená a zkrácená. Afghánistán je nepochybně v současné době peklo na zemi, a i když na plátně vidíme hrozné věci, očekával bych od vyobrazení země, která plní denně celosvětová média, něco hlubšího. Je to zvláštní, Bratří jsou silný film, přesto občas působí jako nějaká televizní inscenace, ve které se odříkají holé dialogy a šmitec. Vůbec by neškodilo více atmosférických záběrů třeba zmíněného Afghánistánu (i když ten zrovna není hlavní náplní filmu) podpořených silnými hudebními motivy nebo propracovanějších emotivních scén ve druhé třetině. Protože na to, v jak časovém rozmezí se film odehrává, je natočen zbytečnou zkratkou. I herci mi občas připadají jako uvázaní na řetězu a jsou záběry, kdy toužíte, aby dostali větší prostor a nebyl náhle střih někam jinam.

Co se obsazení týče – ještě před několika lety patřilo trio Jake Gyllenhaal, Tobey Maguire, Natalie Portman mezi mladé talenty, kterým se zvěstovala velká budoucnost. Nestalo se, Tobey si od Spidermana neškrtnul, Natalie, známá svojí vybíravostí, neměla dlouho štěstí na komerčně úspěšnější titul a nejtalentovanější Jake zkouší štěstí v blockbusterech typu Princ of Persia.
I když na ně mnozí zapomněli, oni nezapomněli hrát. Tobey už není ten kluk s nevinnýma modrýma očima, tady je dospělý herec, i když díky krátkému sestřihu připomíná jeho velká mozkovna mimozemšťany ze čtvrtého Indiana Jonese. Jake, který hraje jeho bratra (podoba je opravdu neskutečná), je ještě dospělejší a rozhodně i charakternější herec. Jeho postava je spíš ze soudku těch „buranštějších“ viz Zkrocená hora nebo Hodná holka, ale právě jeho hereckému umění tady chybí již zmíněný prostor. Natalie také vyrostla, ale matku dvou dětí (výborné Bailee Madison a Taylor Geare) jí moc nevěřím. Zcela evidentně postrádá jakýsi mateřský cit, utrápenost a strach, které matky o své děti mívají. Ale jakmile přijde na řadu vypjatější scéna, je si opět jistá v kramflecích.

Pokud máte rádi čistokrevná dramata, nejspíš nebudete zklamáni. Film je stravitelný i pro méně náročného diváka, ti náročnější možná budou remcat, přesto jsem přesvědčen, že závěrečné lámání chleba si užijí všichni.