GOLDIE FILM

Asijský měsíc pokračuje. Po Japonsku, které asi každého diváka v souvislosti s asijskou kinematografií napadne jako první, protože japonské filmy jsou známé a snad i oblíbené a mají dlouholetou tradici, se podíváme do Přední Asie. Říkáte si, jaký stát by se mohl ocitnout v centru mého dnešního zájmu? Bude to, pro některé možná překvapivě, Írán. Ač se to na první pohled nemusí zdát, íránská kinematografie má své kořeny už v počátcích dvacátého století a její přínos světovému filmu určitě není zanedbatelný. Je takovou malou zvláštností, že lze nalézt mnoho pojítek mezi kinematografií československou a právě íránskou. Z bezpočtu zajímavých snímků jsem jako dnešní goldie zvolila film Majida Majidiho Božské děti z roku 1997, který byl mimo jiné nominován i na Oscara.

Jelikož íránský film nepatří mezi ty prvoplánově známé, ale působí spíše jako něco pro filmové fajnšmekry, pokusím se v následujících odstavcích ukázat opak. Než se k tomu však dostanu blíže, uvedu režiséra i film do širších souvislostí. Íránská kinematografie má mnohdy pohnutou minulost a je silně závislá na panujícím režimu. Přese všechno se v Íránu vyrojilo velké množství kvalitních režisérů, již mají na svědomí pěknou řádku filmů, které se zejména v posledních dvaceti letech úspěšně účastní světových filmových festivalů. Právě o tomto období lze hovořit jako o velkém rozvoji zdejší kinematografie, což si uvědomují i kritici, srovnávající význam íránského filmu s italským neorealismem.

Jak jsem již uvedla výše, kořeny íránské kinematografie lze vypozorovat už na samém počátku dvacátého století. Stopy v ní zanechala silná tradice divadla i perské literatury. Pozdější tvůrci z osmdesátých a devadesátých let, mezi něž patří právě Majidi, jsou nejčastěji označováni jako režiséři nové vlny. Důležitým mezníkem v historii státu i samotné kinematografie je rok 1979, kdy se Írán stal izolovanou zemí s přísným dohledem islámu. Přesto se s tím ale kinematografie dokázala jakž takž vyrovnat, vzniká jakýsi nový íránský film. Režim si důležitost tohoto druhu umění uvědomoval. (O celé společensko-politické situaci hezky pojednává animovaný film Persepolis). Tady začínají podobnosti s Československem. I náš stát, jeho kultura, byl pod přísným dohledem cenzury. Stejně jako u nás mnoho íránských filmařů emigrovalo do zahraničí. Ti, co zůstali, museli hledat mnohé úlitby. Filmy pracují se symbolikou a alegorií, jejich hrdiny jsou často děti, což je i případ Božských dětí. Tohle jsou další podobnosti s československým filmem. U nás se v padesátých letech, která jsou nechvalně známá především svými stupidními prorežimními snímky, dařilo animovanému a dětskému filmu i pohádkám. Írán na tom tedy byl v mnohých ohledech podobně.

Majid Majidi svými Božskými dětmi naplňuje výše uvedené charakteristiky a zároveň se nápadně podobá i tradicím italského neorealismu. Tragikomedie Božské děti se stala nejnavštěvovanějším filmem v historii země. Režisér měl za sebou pár filmů, ale až s tímto snímkem přišel ten správný úspěch. Hrdinové filmu jsou, jak název napovídá, děti, v tomto případě malí sourozenci Ali a Zahra. Film oplývá spíše pomalejším tempem a zápletka je vlastně naprosto banální. Přesto Majidi dokázal vystavět napínavé drama, které dojímá, ale nečiní tak laciným způsobem, jak jsme zvyklí u mnoha hollywoodských filmů. Rozhodně nebudete mít pocit, že z vás emoce někdo ždímá ze zištných důvodů. V mnoha ohledech minimalistický film využívá úspornosti jazykových prostředků. Zabývá se obyčejnými lidmi, kteří jsou zrovna zoufalí. Dětské herce můžeme považovat za neherce. Tímto se Božské děti podobají neorealistickým filmům. Největší podobnost pak lze vysledovat mezi Božskými dětmi a De Sicovými Zloději kol. Vyznění Majidiho snímku je ryze humanistické. Přítomné metafory navíc napomáhají stírat rozdíly mezi snem a skutečností.

Jak konkrétně popsat děj Božských dětí? Nebude to složité, zápletka totiž není komplikovaná. Sourozenci Ali a Zahra pocházejí z úplně obyčejné, vlastně dost chudé íránské rodiny. Doma mají nemocnou matku a malého sourozence, otec sice pracuje, ale peněz se jim stejně nedostává. Každé z dětí vlastní jen jeden pár bot. Proč zmiňuji takovou banalitu? Protože právě boty jsou ústředním elementem filmu, hybatelem děje. Ali je starší a jako budoucí hlava rodiny se musí starat i o svou mladší sestru. Jeho úkolem je vyzvednout Zahřiny opravené střevíce, ale tašku s nimi neopatrně odloží v zelinářství a projíždějící popeláři ji samozřejmě seberou. Pro Aliho je to citelná ztráta, která se nám, žijícím v relativním luxusu, může zdát nepochopitelná. Ali vymyslí krátkodobý plán. Nepřizná se rodičům a se sestrou si bude boty půjčovat. Polovičaté řešení však s sebou nese spoustu problémů a zoufalý Ali už neví, jak z problému ven. Pak se ale ve škole objeví nabídka na soutěž v běhu – cena za třetí místo? Nové boty. Ali má díky běhání do školy natrénováno, ale dostat se mezi nejlepší sportovce školy, reprezentanty, a pak ještě získat třetí místo v celostátní soutěži není vůbec jednoduché.

Emoce, ty filmu dominují. Oba malí (ne)herci jsou neskutečně roztomilí a mravně čistí, budete jim od začátku fandit. Uděláte si obrázek o životě v Íránu, o životě chudých lidí, jejichž starosti vám možná budou připadat banální, ale právě díky tomuto laskavému, milému filmu si uvědomíte hodnotu věcí, uvědomíte si, co je důležité. A taky vás asi dojme ta rodinná pospolitost, která v dnešní uspěchané době především v euroamerické oblasti znatelně chybí. Skoro idyla, že? Božské děti jsou v tom nejlepším slova smyslu jiné než mainstreamová hollywoodská tvorba. Nakouknete do neznámé krajiny, kde pod povrchem doutná ta dávná perská kultura, poučíte se. Budete jasně vědět, že takhle má ten film vypadat, že to není kalkul, ale láska k filmařině i ke své zemi, byť sužované nejen chudobou.