RECENZE FILMU

Tak tohle jim vážně nežeru! Blue Valentine představuje mnohé z toho, co na nezávislých filmech nemám rád. Je v podstatě dobře natočený, herci rozhodně umějí hrát, celé to v podstatě funguje, má atmosféru a něco říká. To vypreparované nic, galony uměle vyvolané deprese a nekonečný pocit vlastní důležitosti a potřeby cosi sdělovat a varovat i před těmi nejbanálnějšími a nejprovařenějšími tématy - to mě opravdu ale absolutně nezajímá! Tento tvrdší začátek, který by patřil správně spíš na samý závěr mého textu, je nejsilnější (a jediný) dojem z celého snímku.

Dean a Cindy tvoří pár, jenž se ve dvou paralelních rovinách děje seznamuje a rozchází. Jak je seznamování nostalgicky krásné, rozcházení bolí jako osikový kůl vražený přímo do srdce. O ničem jiném tento snímek není a já si prostě v této chvíli odmítám připustit, že by mi to mohlo stačit. Minulý rok jsme na stejné téma sledovali Webbův debut (500) Days of Summer, který dokázal říct úplně to samé, přitom zvládl být zároveň příjemným "pokoukáním", které si víceméně udrželo pohodovou atmosféru. Neříkám, že všechny filmy musejí být bezstarostnou jízdou pro mamky a taťky, kteří přijdou pozdě z práce a chtějí se u televize bavit. Říkám ale, že když působí ta nekonečná deprese tak vecpaně, okatě chtěně a vlastně úplně zbytečně, není ničím, co bychom měli ocenit. Je úplně stejnou berličkou jako umělý smích v sitcomech, jehož lacinost odhalí i průměrný divák. Tato deprese se ale ráda maskuje jako nějaká vyšší kvalita, jako argument pro udílení cen, a mně se to skutečně příčí.

Nevidím žádný důvod k obdivu takovéhoto jednoduchého snímku, jenž opakuje jen to, co jsme velmi nedávno viděli, a tváří se přitom jak objevitel nového světadílu. Derek Cianfrance, také prakticky debutant (svůj jeden film natočil před víc než deseti lety), má sice schopnost vybudovat efektní "kouzlo okamžiku", ovšem skutečně jen těmi nejlacinějšími způsoby. Ve zkratce jde říct, že většina scén je působivá, protože byl extrémně potemněn obraz, využit nějaký kovový filtr a kamera se třese. Není to síla a působivost pramenící z děje, ale atributy přidělené formou. Jistě není nemožné méně zajímavý děj maximálně zatraktivnit pouze přístupem a schopnostmi vedení, jenže ne každý zvládá co Sergio Leone, který dokázal ze scény chlápka běhajícího pět minut po hřbitově udělat jedinečný zážitek. Na Cianfranceovi nelze přehlédnout jeho nekonečné tlačení na pilu a hnaní nefunkčních emocí do extrému.

Jistě, herci jsou skvělí jako ostatně v každém druhém dnešním dramatu. Ryan Gosling ani Michelle Williams to ale neutáhnou podobným způsobem, jakým se daří například osazenstvu Opravdové kuráže maximálně oživit svůj příděl celuloidu.
Navíc, a není to chyba herců, se daří pořádně (alespoň nějak) gradovat pouze onu rozchodovou část. kvůli ní to ostatně celé existuje, jak se zdá zcela zjevné. Jenže nás nemůže zajímat rozchod dvou lidí, jejichž seznamování je tak unylé a nepřesvědčivé. Oproti tomu měly výhodu právě Dny se Summer. Tam jsme hrdinům nejdřív uvěřili zamilovanost, až pak se nechali pohltit jejich rozchodem. V Blue Valentine ony roviny rozhodně nejsou propojeny tak uvěřitelně a chvílemi to vypadá, jako bychom sledovali dva odlišné páry. Ke splynutí opravdu nedojde.

Ano, asi by se dalo tvrdit, že spousta mých výtek je autorovým záměrem. Ten film je depresivní schválně, ten film se záměrně soustředí spíš na záporné emoce, proto logicky spíše sledujeme rozchod hrdinů, který je právě proto působivější. Ale tyto záměry (pokud to záměry jsou) jsou jen ústupky vůči kvalitě. Proč je to tak depresivní? Protože špatnou náladu lze navodit mnohem snadněji než tu kladnou. Proč se to soustředí na rozchod spíš než na setkání? Protože vyhrocené emoce se zobrazují snadněji než ty nenápadné a jednoduché. Ať tedy za mými výtkami stojí záměr, nebo nestojí, je tu jen proto, že to Cianfranceo neumí líp.
A to je asi tak všechno, co jde k tomuto obyčejnému snímku říct. Docela lituji herců, kteří se snaží táhnout kvalitu nahoru (a do jisté míry se jim to daří) i základní myšlenky, která (kdyby neožila už vloni) by měla svůj smysl. Derek Cianfrance možná není vyloženě špatný, jen se schoval za moc velkou kupu "prvoplánové kvality", než aby byl schopen něčeho opravdu zajímavého. Máme tu tedy sezónní drama, které existuje snad jen proto, aby bylo efektně a velmi rychle zapomenuto.