GOLDIE FILM

Zatímco se na internetu objevují první tu více, tu méně rozčarované reakce na Promethea, my si zatím připomeňme film, který Ridleymu Scottovi pomohl ke statusu kultovního režiséra. Je jím Blade Runner, adaptace novely P. K. Dicka "Sní androidi o elektronických ovečkách?", jenž vznikal v tak obtížných podmínkách, že můžeme výsledek považovat spíš za souhru velmi šťastných náhod než cokoliv jiného.

Příběh likvidátora zatoulaných replikantů Deckarda (Harrison Ford), který nakonec ve svých umělých protivnících najde víc lidskosti, než kolik jí doposud viděl u lidí z masa a kostí, poznamenala hlavně velmi těžká produkce. Atomizovaný štáb se navzájem nesnášel a studioví hlavouni to filmařům nijak zvlášť neulehčovali.
Scott byl prý natolik pohlcen výtvarným řešením, že herci vůbec netušili, jaký dějový význam má která scéna. Harrison Ford se s Ridleym dodnes neshoduje v tom, jestli má i jeho postava být replikant, nebo ne. On ji hraje jako člověka, Scott vždy nechává otevřená vrátka k výkladu jeho nelidského původu. I to je jeden z paradoxů filmu, jehož konečnou verzi schválenou režisérem jsme mohli spatřit až před pěti lety.

Obzvlášť zmatené bylo právě vydávání dalších a dalších více či méně "režisérských" vydání, které film poměrně důsledně posouvaly jinam. V první verzi byl například prý ne moc smysluplný voiceover a sluníčkový happy end. Jak se film postupně stával kultem, bylo pro Scotta snadnější svou vizi doplňovat, takže ji znovuuvedl celkem šestkrát. Ano, v tuto chvíli skutečně můžete různě na internetu a v půjčovnách (nebo v souborném vydání) nalézt sedm různých Blade Runnerů!
Scott ale podobným způsobem pracoval vždy a poslední roky to vypadá, že na kinoverze svých filmů zcela rezignuje a soustředí se rovnou na pozdější vydání na různých nosičích.
Tato goldie tedy svou chválu směřuje k "finálnímu cutu" z roku 2007, po němž Scott prohlásil, že teď už se snímek dostal do dostatečně "zamýšlené" podoby, aby se od něj mohl již trvale posunout k další práci. Ne všichni členové štábu se s ním shodují a upřednostňují některé ze starších vydání, vnímejme ale režisérův názor jako ten nejsprávnější.

A tato verze je nepochybně skvělým progresivním relativně komorním sci-fi, což jsou tři atributy, jež máme ve vědeckofantastickém žánru zřejmě nejraději. Příběh nám jistě nejen v náznacích připomene RUR, ale nepodařilo se mi zjistit, jestli se k němu Scott nebo Dick otevřeně hlásí, "vykrádají" ho, nebo se prostě náhodou naladili na podobnou vlnu jako Karel Čapek.
Blade Runner baví jak samotným budováním napětí a pochopitelného příběhu, tak i obrovským prostorem pro interpretace na mnoha úrovních. Scott do svých filmů rád vkládá filosofický přesah, v posledních letech si ale zahrává s předponou "pseudo". Blade Runner se podobných označení bát nemusí. Mix zábavného a inteligentního filmu je zcela přirozený a uvěřitelný.

A dodnes výjimečný, protože, ač se to zdá neuvěřitelné, mnoho podobných filmů jako Blade Runner ve stejné kvalitě nemáme ani rovných třicet let od premiéry. Podobné projekty většinou buď sklouznou k béčkové estetice, nebo se musejí stát blockbusterem, aby vydělaly dostatek peněz. Stejné dilema řeší i nevydařený Prometheus, což se mi vůbec neříká snadno.
Blade ale Runnera Scottovi už nikdo neodpáře. Ještě že svou tvrdohlavostí a navracením se k projektu snímek dotlačil do dostatečně vybroušené podoby. George Lucas může jen smutně přihlížet, jak Scott po pětadvaceti letech úspěšně dokončil svůj "životní projekt" a dlouhou fázi upravování kvitují fanoušci s povděkem. Tvůrce Hvězdných válek se totiž za předělávání Staré trilogie chvály nedočkal. I to ukazuje jiné postavení Blade Runnera - filmu, který musel velmi dlouho zrát, ale o to lépe dnes chutná.