RECENZE FILMU

Začněme zostra: "Koho to zajímá?" Touhle jedinou buranskou větou můžu shrnout celý zážitek z filmu Biutiful. Filmu, který profesionální kritik musí vychvalovat do nebes, protože je natočený skutečně skvostně. Každá filmová složka funguje perfektně - režie, hudba, herecké výkony, gradace a atmosféra obecně. Technicky dokonalé dílo. Španělská kinematografie (ač ji moc dobře neznám) v něm jistě má jeden z vrcholů roku 2010. Mě by ale skutečně zajímalo, proč by na to měl vlastně jít "normální" člověk?

Biutiful je totiž jedním z nejdepresivnějších filmů, co jsem viděl. Requiem za sen a Koně se také střílejí jsou oproti tomu prvorepublikové veselohry (přeháním pro efekt). Uxbal umírá na rakovinu, živí se v komunikací mrtvými, obchodem s bílým masem a jeho žena (ex) je feťačka. Bydlí v příšerném, temném a špinavém bytě. Všichni jejich přátelé a známí se mají špatně. Jemu a dalším postavám se během děje přihodí jen samé nepříjemné věci kazící jejich situaci. Jejich život je tak horší a horší a my to zřejmě s voyerským nadšením máme sledovat. Pláče se tu, lidé mají absťák, nesplnitelné naděje a touhy. Zemře tu asi na třicet lidí. Za celou dobu se tu nestane naprosto nic pozitivního. Děj, vyznění, vše je jen jedna velká deprese. Deprese dokonale převedená na diváka. Na začátku je vám k noze nenápadně přivázán kámen a o chvíli později jste stejně nenápadně popostrčení ze břehu. A pak jen klesáte hlouběji a hlouběji do těch nejnegativnějších emocí a pocitů. Nic a nikdo vás ale na konci nevyloví. Jste ponecháni osudu. Jako hrdinové.

Jsem si téměř jistý, že tíživost a nesnesitelný pesimizmus je Iňárritovým záměrem. Jenže zatímco takových 21 gramů dalo jednou za čas šanci prosvětlujícím pocitům jako "naděje" a "rozhřešení", Biutiful je jen marnou snahou hrdinů o nalezení štěstí a krásy, která je ale bezvýsledná už od počátku. Ostatně Uxbal štěstí a krásu nezažil, nezná jí a je pro něj jen abstraktním pojmem, kterému úplně nerozumí (předpokládám, že na to odkazuje název filmu, protože něco se za scénkou "tati, jak se píše slovo beautiful?" skrývat musí).
Vracím se tedy k původnímu zvolání: "Koho to zajímá?" Proč bych se měl já (nebo kdokoli jiný) dívat dvě a půl hodiny na nekončící depresi? Nejsem z těch, kteří se potřebují u filmu bavit, ale čeho je moc, toho je příliš. Nemám ani pocit, že by ze snímku něco vyplývalo, že by něco sděloval a před něčím varoval. Je to jen neštěstí v krystalicky čisté formě a zřejmě i režisérova póza. Copak v každém jeho filmu musí někdo umírat? Očividně ano...

Alejandro González Iňárritu je ale přese všechno skutečně výborný režisér, který netvoří filmy, ale "umění". Každý aspekt si pohlídá a je například chvályhodné, že tu truchlivou atmosféru dokáže navodit zcela bez nějakého velkého sentimentu, čímž by z diváka vyloudil maximálně dojetí, po kterém však jistě neprahne. Stejně tak se neuchyluje ke klišé a hrdinové nedělají "velké věci". Když se Uxbal dozví o své nemoci, automaticky má tendenci se napravit a dělat dobré skutky. To je zřejmě přirozená snaha o vykoupení, kterou známe minimálně ze všech dalších filmů s motivem vědomého umírání. Iňárritu ale nemá potřebu ho donutit obléct mnišskou kutnu a vodit babičky přes přechod - naopak nechá hrdinu se s tím poprat přirozeně, uvědoměle a jen do jisté míry. Stejně tak tu není nikdo "hodný" ani "zlý". Nepochopil jsem jen umělecký záměr motivu komunikace s mrtvými (nějak hodně nadpřirozena nečekejte), která příběh rámuje, a přeprsatělý bar (pokud jste film viděli, vůbec se vám to označení nezdá nevhodné). Opět ale věřím, že za tím něco stojí.

Velkým kladem jsou všichni herci. Do jednoho. V čele logicky s Javierem Bardem (Uxbal) a Maricel Álvarez (Marambra, jeho žena). Nicméně výčet dobrých výkonů by dal na mnohem delší text. Jistě opět fakt zaštítěný silnou režií a velmi přirozeným plynutím děje. Skutečně nejvíc ze všeho na Biutiful obdivuji to, jak samozřejmě Inárritu dokázal onu šílenou depresi navodit. Zatímco u takové Aronofskyho Černé labutě se občas ušklíbnete nad přehnaností, zde je vše zcela plynulé, všední a každodenní. (Přitom rozhodně ne nudné.) Čímž je to ale v podstatě ještě horší, protože negativní atmosféra působí maximálně realisticky a přítomně. A nutno říct, že nakažlivě.
Biutiful skutečně musí být chváleno za to, jak precizně je natočeno, nicméně to, co představuje, co říká a co z něj vyplývá, z něj dělá film ne zbytečný, ale zato silně nepříjemný. Nikdy bych ho nikomu nedoporučil, protože bych mu prostě nepřál vycházet z kina tak vydeptán, bez naděje a přesvědčen o tom, že život spěje jen k nešťastnému konci. Nic jiného film totiž neříká a mě tak trochu mrzí existence snímku, jenž je skutečně skvěle natočený, ale po kterém je vám tak mizerně - zcela bez jakéhokoli důvodu.