Buď tedy natočím válečný film se vším všudy, s hektolitry krve, odstřelenými údy, technikou patřící k dané válce, nebo tedy natočím srdceryvnou lovestory, kdy romantika teče z obrazovky a ani jedno oko nezůstane suché. Pro mě tyto bezduché, navíc na první pohled nepodařené nízkorozpočtové kombinace obého již zmíněného nejsou ve většině případů tím pravým ořechovým. Bitva o Passchendaele je podívaná, po které si myslím, neštěkne ani hlady mučený pes. Paul Gross, ačkoli film točil s dobrým úmyslem a s úctou k dědečkovi, který je předlohou hlavní posty Michaela Dunnea, prostě a jednoduše přestřelil. To, co se na první pohled tváří honosně, honosné opravdu není. Navíc ani vlažné herecké výkony nikoho z diváků o kvalitě celého dílka skutečně nepřesvědčí. V podstatě se dá říct, že od prvních okamžiků každý divák tuší, jak tohle všechno skončí. Hrdinské činy, ať vymyšlené nebo pravdivé a i když natočené kanadským režisérem, vyznívají jako óda na americkou hrdinnost. Rádoby drsné momenty a záběry nezvedly ani můj, běžně tak citlivý žaludek a usnula jsem lehce, nikoli s hororovými sny. Více než kdy jindy se dá říct: „Ano, kečup zředěný vodou!“. Je mi z toho i poněkud smutno, protože i mezi těmito nepříliš propagovanými, nízkorozpočtovými a neamerickými filmy se dá najít skutečná kvalita, mezi kterou Bitvu o Passchendaele zařadit skutečně nemůžu.