RECENZE FILMU

Battleship je neskutečný úkaz, kdy už popisování vzniku aktuálního letního fláku (uváděného na jaře) budí ironický úšklebek. Adaptaci takové té hry na čtverečkovaném papíře, kterou jsme si občas krátili fyziku, skutečně není snadné brát vážně. Jenže trailery leckoho přesvědčily, že Hasbro splní slib a dá nám nové Transformery. A ano - přesně to se i stalo. Bohužel moc "přesně".

Floutek, jehož jméno si za celý film nezapamatujeme (hraje ho Taylor Kitsch mnohem přesvědčivější než v Johnu Carterovi), se na popud bratra (směšně toporný Alexander Skarsgard) přidává k námořnictvu, kterému náhodou velí otec (Liam Neeson vydělávající si na nájem) jeho roštěnky (Brooklyn Decker, jež by zoufale chtěla být blonďatým ekvivalentem Megan Fox). Protože ale není schopen kázně a organizace, má být po návratu ze cvičení na Havajských ostrovech propuštěn.
Naštěstí pro něj se ale Pearl Harbor octne opět pod palbou, takže může dokázat své kvality, když všichni vyšší důstojníci jsou buď odříznutí silovým polem, nebo mrtví. S tím rozdílem, že Japonci jsou tentokrát na straně těch hodných a spolu s Amíky nečelí ničemu menšímu než mimozemské invazi. Jenže si nemusejí zoufat - na jejich straně přece stojí i veteráni a vozíčkáři! A to prosím bez nadsázky.

Jako první mě napadá, že Bitevní loď (jakkoli blbě to zní, překlad názvu souhlasí nejen coby otrocký převod) nevyužila svůj potenciál. Nevím jistě, co to přesně znamená, ale o tom samotném nepochybuji.
Peter Berg totiž nenatočil ani dost velký nesmysl, abychom se u hlouposti všech těch nechtěných gagů nonstop bavili (chybí kousek), ale ani bombastické vážně míněné sci-fi, které by bralo dech (a k tomu chybí taky jen kousek). Nevím, čím z toho být Battleship měla - mohla být obojím, není ani jedním.
Děj stříhá mezi hororovými scénami, kde dochází ke kontaktu mezi lidmi a emzáky, situačními a slovními vtipy, nábornickou agitkou céčkové jakosti a výbuchy bayovských rozměrů. Celkově snímek trestuhodně nedrží pohromadě - u jedné scény se smějete, protože je vtipná záměrně, u druhé, protože nezáměrně, a u třetí cítíte touhu hledat odpovědi na zajímavé otázky, které ale nakonec vyšumí. S žádnou z těchto emocí si Berg dlouhodobě neví rady a netěží z ní.

Je to mišmaš, na který se nejde naladit, což osobně považuju za vůbec nejzásadnější chybu, jaké se filmař může dopustit. Bergova (scenáristů Hoeberů) komunikace s diváky se totiž podobá japonské skupince turistů na Václaváku, hledající cestu na Staromák.
Vůbec nedokážeme identifikovat, čemu z děje věnovat pozornost. Neustále je nám například vnucováno a zas a znovu připomínáno, že ufoni z nějakého důvodu neútočí na lidi, dokud vyloženě nemají jinou možnost. Dumáme nad tím a samozřejmě očekáváme, že nám bude nabídnuta odpověď, i když zřejmě hloupá. Jenže nepřijde ani ta a nám zůstává pocit rozčarování.
Stejně tak se z úvodní půlhodiny zdá, že budeme svědky toho, jak hlavní hrdina nalezne životní pravdu. Chyba lávky, lepším člověkem se stane ve chvíli, kdy se ujme velení (frčky z vás holt dělají lepší lidi). I když zbrklost mu vydrží asi o pět minut déle, i ona odejde jakoby sama a proklamovaný vývoj charakteru se vůbec neodehraje před našima očima. Nejfunkčnějším (vhodněji "alespoň nějak fungujícím") prvkem se mi zpětně jeví konfrontace Ameriky a Japonska přímo v epicentru historického dění, protože dojde alespoň k nějaké primitivní katarzi. Je to ale motiv tak nečekaný, že než ho vůbec stihneme akceptovat jako stěžejní, film končí.

Nesouhlasím s tvrzením, že ve snímku, kde se kormidla chopí mimo jiné banda důchodců a s peckou od AC/DC v podkresu a za pomoci terénního beznohého vojáka zachrání svět (netvrďte mi, že jde o spoiler), nemusí tvůrčí tým dodržovat alespoň ty nejzákladnější příběhové vzorce. Já nepotřebuji psychologickou hloubku a originalitu, povznesu se nad otravnou opotřebovanost každého prvku a přejdu další nudný soundtrack zimmerovské školy (od Hansovy pravé ruky Steva Jablonského), ale potřebuju, opravdu moc potřebuju, aby režisér udržel nit a pořádně odvyprávěl příběh jednoduchostí klidně připomínající text z čítanky. Bez toho se hollywoodský mainstream prostě (na rozdíl od různých okrajových žánrů) nedokáže obejít.
Když to ale Berg nezvládá, stává se stejně nudným jako Michael Bay u Transformerů, kde skvostně provedená akce otravuje svou nezáživnosti, protože nedokáže zprostředkovat příběh a jím emoce.
Po Bitevní lodi vám v mysli zbude leda několik uchechtnutí z extrémní hlouposti, ale zároveň spousta pachuti z nenaplněných očekávání a hodně těžká hlava po přemáhání spánku. A že by to utáhlo několik popkulturních citací, převážně odkazů na původní stolní hru? Je-li libo...