RECENZE FILMU

Muzikál je z principu nejpokleslejší umělecký žánr. V podstatě to nemyslím urážlivě, jen bychom si měli uvědomit, že toto odvětví kultury si zakládá na kýči, přepálenosti, přehnanosti a ve velké většině případů se zaměřuje na ty nejméně náročné diváky. Dvojnásobně to platí u nás, kdy zmršené české verze slavných broadwayských show i nevkusné tuzemské původní kusy brnkají na naše nervy s nebezpečnou pravidelností.

Přesto však muzikály, já mohu mluvit za ty filmové, umí potěšit. Nekonečné ohánění se frází "nemám je rád", která se musí vyskytovat v každém komentáři, aby dal dotyčný najevo vkus, rozhodně nevyjadřuje nic jiného než jakési preference, jimž máme povinnost nepodléhat. Užít si postmoderní Luhrmannův kýč nebo staré poctivé Kellyho kousky navíc snad ani nemůže neudělat radost. Dnes se ale podíváme na druhou stranu barikády, muzikálovou načančanost filmaři podrobí zkoušce.
Bídníci startovali v osmdesátých letech jako outsider se špatnými kritikami, časem se však vytáhli na čtvrtý nejvíce reprízovaný muzikál vůbec (USA provedení) a v Londýně dokonce na ten nejdéle hraný. Když se jich nyní chopil Tom Hooper, mnou ne zrovna oblíbený televizní režisér, co sbírá díky své o něco lepší inscenaci Králova řeč víc pozornosti, než zaslouží, začal jsem se bát, jak můj oblíbený hugovský příběh dopadne. Když se totiž řekne "muzikáloví Bídníci", vybaví se mi především nevkusný HLP Susan Boyle. Když se řekne Tom Hooper, vybaví se mi pro změnu konzervativní manýristická nuda. Naštěstí jsem byl mile překvapen ve všech ohledech a nyní jsem ochotný uznat, že ve vychvalovaném Britovi snad opravdu něco vězí.

Jeden z nejslavnějších muzikálů, jenž se zrodil ve Francii a přes Londým se dostal do Mekky svého oboru, na Broadway, se totiž stává podobně odvážnou revizí žánru jako Tanec v temnotách Larse von Triera, jen ze zcela opačných důvodů.
Opět jde o kus, který má potenciál zklamat všechny cílové diváky. Rozhodně ty, kteří jsou zvyklí na nádherné luhrmannovské choreografie a vycizovaný audiovizuál, ale i ty, co očekávají proklamovaný "realistický muzikál". Copak si neuvědomovali, že jde o oxymóron?
Bídnící stojí (a pro většinu diváctva padají) na několika na pohled bizarních režijních rozhodnutích.
1) Velmi přesně se zachovává struktura broadwayské show. Ze zajímavosti jsem si v rychlosti projel záznam a zdá se, že Hooper skutečně prakticky beze změn kopíruje muzikál.
2) Herci zpívají naživo přímo na place, jejich výkon je pak jen minimálně upravován. Až posléze se k němu opatří orchestrální hudba. To znamená přesně opačný postup oproti zvyklostem, kdy nejprve vznikne hudba, pak zpěv a až nakonec se scéna i zahraje.
3) V souvislosti s prvním bodem zůstává bez úprav prostorové omezení jeviště, přestože se děj odehrává v reálně vyhlížejících exteriérech a interiérech.
4) Rekvizitami i stylizací má snímek vypadat jako běžné dobové drama. (S výjimkou postav Sachy Barona Cohena a Heleny Bonham Carterové, které všechna pravidla možná záměrně infiltrují.)
5) Kamera se používá pokud možno co nejvíc kontaktní. A to opravdu VELMI kontaktní!

Pokud se na těchto pět bodů podíváte, napadne vás jediné slovo. "Paskvil". Nejspíš se nedozvíme, jestli jde o Hooperovu neschopnost, nebo umělecký záměr, ale to, jak se tu jevištní muzikál téměř bez obměny přenáší na plátno a přistupuje k látce jako k filmovému dramatu, až na tu maliřkost, že naprosto všichni bez ustání zpívají, je ve všech směrech divné, nevděčné a nezvyklé jak pro návštěvníky kina, tak i divadla. Čímž se to ale stává zajímavé pro ty z nás, co máme rádi filmy originální, ale ne samoúčelné.
Vše dává víceméně smysl, když si uvědomíme, že Hooper je především televizní režisér. Důraz na herectví, kostýmy a co nejvíc close-upů, to vše patří mezi televizní úzus. V produkci za těžké miliony vyhlíží podobné vylomeniny velmi zvláštně a až nepatřičně, zvlášť v žánru založeném na opulentních celcích, ale mě to právě proto dokázalo zaujmout. Vzniká tím těžko popsatelná "autentická umělost".
Jeden příklad za všechny. Díky šikovné postprodukci můžete u Moulin Rouge nabýt dojmu, že Ewan McGregor a Nicole Kidman umějí zpívat. To vás u Hugh Jackmana a jeho šíleně nosového zpěvu nenapadne ani na vteřinu. Zadýchává se, ujíždí mu to, ztrácí "jiskru" a opět ji objevuje v nejméně očekávaných chvílích. Málokdy to působí "krásně", vždy ale autenticky. Připočtěme si k tomu ruční kameru, jež povětšinou pádí pár centimetrů před herci a pronásleduje je při jejich promenádách po místnosti.
V kontrastu vyznívají čisté momenty jako I Dreamed a Dream Anne Hathaway natáčené v jediném záběru a několik skvěle nastříhaných montáží, kdy přece jen vykoukne muzikálové řemeslo - skladba One Day More a následující pochod jsou vyvedeny mistrně a dokazují, že kdyby Hooper chtěl natočit klasický žánrový kus, neměl by s tím problém.

99 % stopáže se tedy zpívá, leckdy ne zrovna čarokrásně. 70 % stopáže tvoří close-upy na podivně se pohybující špinavé herce. Děj pak zůstal stejně zkratkovitý a tezovitý jako u jevištní verze. Znamená to, že když se do sebe dva lidé zamilují doslova na první pohled (aniž by si vyměnili jediné slovo), my to musíme přijmout.
Bídníkům se i proto vytýká, že nepřestali být načančaným konstruktem, ačkoliv slibovali opak. To je s prominutím naprostý nesmysl a nepochopení této produkce. Samozřejmě nepřestali být konstruktem, protože muzikály jsou konstrukt a s tím nic nenaděláte. Když dobýváte svobodu, nadbíháte milé či umíráte, to vše se zpěvem na rtech, jen těžko lze očekávat "realističnost". Hooper to buď pochopil, nebo přinejmenším neudělal nic, čím by dal najevo, že se snaží o převedení muzikálu "do reality". I jeho Bídníci jsou načančaný broadwayský příběh odehrávající se na jednom jevišti. Že využívá nezvykle špinavou kontaktní stylizaci, na tom mnoho nemění.

V podstatě změnil druh pozlátka, ale nijak se nesnaží tvářit, že o pozlátko nejde. Z každé vteřiny filmu ostatně prýští muzikálová sebereflexe. Herci stojí v daných pózách, pohybují se po daných trajektoriích, pařížská revoluce se vejde na jednu ulici. Nemám o Hooperovi přehnané mínění, ale předpokládám, že kdyby se proti těm větrným mlýnům skutečně vydal a určil si za cíl natočit realistický muzikál (ačkoliv stále nevím, co si pod tím slovním spojením představit), postupoval by výrazně jinak. Pro mě ale jeho režijní volby instantní muzikálové emoce několikanásobně zintenzivňují a musím se přiznat, že dojem ve mně tenhle experiment zanechal silný.
Každopádně jde o velmi podivný film, v podstatě slepou uličku žánru. Zkoušku toho, co snese. Žádný další takový vzniknout jen tak brzy nemůže, jeho neatraktivita a nezařaditelnost mu zahrazují cestu. Jako by byl natočen jen proto, že alespoň jeden takový by existovat měl. A o tom já nepochybuji ani na na jednu ze 157 minut.