Tak to vidím já...

Velmi klasická adaptace velmi klasického románu. S velmi charismatickým Gabinem v čele. Bídnící jsou vděčný námět k adaptování, ten příběh snad ani nemůže být nepůsobivý. A snese jakoukoliv délku.

Díky tomu množství zhlédnutých filmů, nevím, zda-li je pravdivá moje domněnka, že film Bídníci je úplně prvním z nich, u kterého jsem předem znal jeho knižní předlohu. Žádný velký čtenář nejsem, proto je to nejspíš vysoce pravděpodobné. Nicméně vidím obrovský rozdíl, jak vnímám příběh za přítomnosti tohoto faktu. Celý můj dojem vytváří samozřejmě, jak byl tento film dobrý obecně, ale zároveň i jak moc se své předloze podobal, a jakým způsobem ji prezentoval. Jelikož jsou Bídníci Viktora Huga velmi nabitou knihou, myslím, že za drobné nesrovnalosti a chybějící části tvůrci nemůžou. I tři hodiny představují krátkou dobu, ale přesto za to díky… Delší bych film už asi nevydržel. Každopádně své předlohy se drží jako klíště, ale ať už více nebo méně, příběh jako takový není opravdu žádným zázrakem. Jeho největší problém spočívá na tak rozsáhlou knihu v nevyužitém potenciálu velkého množství postav. Celý dlouhý příběh se točí kolem hrstky lidí, kteří se v průběhu několika desítek let neustále jakoby náhodou potkávají, což ještě podtrhává fakt, že dialogové scény postrádají příslušný efekt díky snaze tvůrců nacpat do filmu co nejvíc z knihy. Jak by ale potom mohl film vypadat, a jak by se asi natáhl… Díky mým zkušenostem s předlohou, která se mi líbila, jsem s tím vším neměl zas tak velký problém. Neustále jsem očekával, jak si film povede, a jak události vylíčí, čímž prakticky ztratil svoji zdlouhavost. Jeho úspěch je uspokojivý a ještě o to více, že jej natočili v šedesátých letech, s tak působivými hereckými výkony. Jean Gabin je samozřejmostí, ale nejlepší dojem na mě udělal asi Bernard Blier, který dokonale ztvárnil roli nekompromisního policisty. Naopak třeba Espozito v roli Maria neměl dobré vyhlídky už jen kvůli nepříliš potenciálně úspěšné charakteristice své postavy, a u dabingu Thenardiera jsem měl pocit, jako když vedle mě stojí šáša Krusty. Bídníci z roku 1958 mají mouchy především ze strany rozsáhlého díla Victora Huga, ale jinak si vedou dobře. Bez přečtení knihy bych do nich ale radši nešel.

Když se dívám na takhle staré dílko, musím k tomu mít hodně pádný důvod… A ten se tentokrát dá vyjádřit pouhými dvěma slovy – povinná četba. Nebýt toho, že film může shrnout 1200 stránek Hugova románu do pouhých tří hodin, zřejmě bych se nikdy do verze z 60. let neodhodlal, proč taky. Nicméně když k tomu došlo, alespoň vám můžu osobně dosvědčit, že Bídníci s Jeanem Gabinem, jsou velmi užitečným materiálem. V prvé řadě začnu tím, co zajímá každého druhého, který se k filmu dostane. Ano, až na čestné výjimky, se děj dokonale drží předlohy. Samozřejmě, veškerá omáčka je redukována na snesitelné minimum, ale nějakých větších odklonů od vývoje knihy se nedočkáte. Dokonce nám zhlédnutí schválila i paní učitelka, takže za věrohodnost můžu dát skoro ruku do ohně. Teď se však pomalu přeorientuju na filmovou stránku věci. Zpracování je rozděleno do dvou filmů a rozhodně schvaluji jednodenní pauzu mezi 1. a 2. částí. Tempo je v prvním díle takové rozvláčné, nicméně se mi líbilo vykreslení postav. Ačkoli je pro mě Jean Gabin neznámým hercem (což je ostuda), okamžitě mě zaujal. Jeho herecký projev je takový vlažnější, emoce nedává zbytečně najevo, ovšem právě díky tomu, postavě Jeana Valjeana lépe porozumíte. Vidím tady určité souznění herce s rolí a na to se hned lépe dívá. Zkrátka, Valjean díky Gabinovi působí přesvědčivě a minulost postavy díky projevu herce si jde dost dobře představit. Oproti tomu, v díle druhém, se více soustředí na ostatní. Logicky, Marius musí jít do popředí a jsem rád, že mě rovněž zaujal. Zde je však nejlepším hercem někdo jiný. Bourvil coby záporák Thenardier předvádí úžasný výkon. Už ve Velkém flámu jsem si ho všiml a začnu se o něj rozhodně více zajímat. To hlavní, o čem 2. část je, je však propuknutí revoluce. S touhle látkou si režisér poradil obstojně a oceňuji, že se nebál detailů. Ačkoli díky nim působili umírající vzbouřenci někdy dost vtipně, lepší než prázdné náznaky, které by se sem nehodily. Bídníci z roku 1958 jsou tedy jako celek skvělým filmem a jsem rád, že se občas dostanu ke starším počinům, i když je to pouze kvůli mé lenosti nečíst delší knihy.