RECENZE FILMU

Bez dechu můžeme vysmát dvěma způsoby. Prvním tak, že si vezmeme na paškál Taylora Lautnera a vyčteme mu jeho neherectví, s nímž sice krásně zapadá mezi kolegy ze Stmívání, ale mimo bezpečí potemnělých lesů nemá šanci, nicméně to je ten lacinější a očividný přístup. Navíc by bylo nefér postavit Taylorovi nekvalitu tohohle filmu na jeho bedra, když je jasné, že by byl stejně špatný a nudný, ať by v něm hrál kdokoli. A tady už máme ten druhý způsob. Přiznat si, že je Bez dechu prostě nesmysl se vším všudy.

Lautnerova neschopnost vytvořit jakoukoli mimickou aktivitu snímku v několika momentech ubírá, v několika mírně přidává směrem k nechtěné sebeparodii, ale na výsledný dojem nemá větší vliv, než že si uvědomíme, že prostě vrána k vráně sedla.
Příběh o skoro dospělém klukovi, který najednou objevil svou fotku z dětství na seznamu pohřešovaných, čímž rozpoutá honičku půlky USA na jeho osobu, je směšným pokusem o vytvoření Bournea pro teenagery. Nejsem si úplně jistý, jak velký protimluv "Bourne pro teenagery" je, zde ale tento koncept na každý pád nefunguje, protože se tím filmaři vzdávají humoru a naopak se musejí snažit být akční, vážní a hlubokomyslní.
To nemohlo za daných podmínek dopadnout jinak, než že se ukrutně nudíme. A nic horšího se nám na poli blockbusterů stát nemůže. I ten nejmenší hollywoodský rozpočet totiž dnes zaručuje základní technické kvality, takže už americké filmy nebývají "špatně natočené". Zato ale vzhledem k opotřebovanosti většiny témat mnohem častěji nudí. To je případ Bez dechu.

John Singleton má smysl pro filmový look a snaží se vyhnout nejzákladnějším klišé. Docela mě potěšilo, že hrdinu napadlo zavolat na policii nebo si promluvit s rodiči - kdyby tyto dvě věci udělaly postavy z letních popcornových fláků vždy, když se dostanou do problémů, stouplo by Hollywoodu průměrné IQ alespoň o deset bodů na osobu.
To je už ale dneska trochu málo. "Mít smysl pro filmový look a vyhnout se základním klišé" nyní neznamená "vypadat dobře a nebýt za idiota". Chceme něco víc, co by nás zaujalo nebo překvapilo.
V tom se ale Singleton ukazuje jako strašně nedůrazný. Akce je rychlá a svižná, není ale jakkoli originální. Příběh sice neselhává ve svých základech, spousta relativních drobností, které jsou přítomny neustále, ho ale nenápadně podvrací (například vše okolo hrdinovy roštěnky). Navíc nabízí jen předpokládatelný průběh událostí.

Neustále mě překvapuje, že někteří herci stále nemají po velmi dlouhé a úspěšné kariéře vybudovaný jakýkoliv cit pro výběr rolí. Že Alfred Molina kývne úplně na všechno, víme. U Sigourney Weaver to maličko překvapuje. Využití těchto dvou je trestuhodné. Za to ale může hlavně scénář, který Molinovi nedodal žádnou osbitost, Weaver se zase objevuje a mizí zcela náhodně.
Lily Collins to fakt strašně sekne, ale někdy se chová jako nefalšovaná americká blondýna. O samotném Taylorovi už se rozepisovat nebudu, ostatně v recenzích se rekvizitami moc často nezabývám. A jako o herci se o něm opravdu bavit nedá. Ne - to není předpojatost vůči němu. I kdyby nehrál ve Stmívání, bylo by snadné se do něj strefovat. Že v něm hrál, možná filmu dodává alespoň nějaký zdroj srandy - vždyť jinak bychom jen těžko docenili vtipnost faktu, že si tričko sundá ještě před koncem úvodních titulků.

Bez dechu je ve výsledku velmi nudný, zbytečný a nicneříkající film, u kterého se ale kvůli hlasitým zvukovým efektům nedá spát. To zní jako velká kupa recenzentských klišé v jedné větě, ale ono vlastně nezbývá, co víc napsat. Potenciál to nemělo tak očividně, že nevzniká ani potřeba vykřikovat "I told you so".
Singleton selhává i na poli nejnižší zábavy na jedno použití, protože to zkrátka není zábavné. Mělo by to být zřejmě cool a napínavé, což nevychází zdaleka nejen proto, koho to producenty napadlo obsadit do hlavní role. Pokud je Bez dechu k něčemu dobré, tak jako důkaz, že hvězdičky z Twilight nemají v opravdových filmech co dělat.