RECENZE FILMU

Jako vždy po vyhlášení oscarových nominací nastal čas nabídnout recenze na všechny kousky vybrané do hlavní kategorie, na něž se zatím nedostalo. Hned zkraje si odbudu největší rest, který mé svědomí tíží už od chvíle, kdy jsem si nechal ujít novinářskou projekci. Divoká stvoření jižních krajin si totiž velmi rychle omotala kolem prstu značné množství diváků, kritiků a jak vidno i Akademiků, zatímco jinou část otrávila jako nudný art. Filmy rozdělující publikum bývají zajímavé už jen proto, nebo ne?

Vzhledem k tomu, že jsem snímek dva týdny zpět zmiňoval jako jeden z nejlepších roku, naši pravidelní čtenáři tuší, kudy se bude recenze ubírat. I já jsem kráse tohoto snímku propadl a mohu jen potvrdit jeho kladnou pověst.
Zaujme už samotný děj. V blíže nepředstavené postapokalyptické budoucnosti přežívá mimo "bezpečný pás" komunita svobodomyslných lidí, co si nepřejí podřídit se pravidlům přeživšího systému. Připravují se tak sice o výdobytky technologie a relativní luxus "lidí za hrází", zato však mohou žít svůj život bez omezení, zkrátka svobodně, podle svých představ.
Protagonistkou se stává malá holčička Hushpuppy (na Oscara nominovaná devítiletá Quvenzhané Wallis), jež se svým otcem (Dwight Henry) bojuje s každodenními nástrahami jako každý jiný z jejich blízkých. Čelí přírodním katastrofám, náporu systému vybízejícímu k začlenění i vlastní konfliktnosti. A tajemným nestvůrám přicházejícím od jihu.

Divoká stvoření nesnesou mnoho srovnání. Snad jen Where The Wild Things Are od Spikea Jonze stavělo na podobném vidění světa, to však přiznávalo, že co vidíme, je pouze představivostí malého Maxe. V divokých stvořeních dětský svět ožívá a perspektiva hrdinky zřejmě odpovídá tomu, co se skutečně děje.
Třicetiletý debutant Benh Zeitlin může se svou nezávislou vizí slavit. Nikdo by nečekal, že tak mladý filmař by mohl tak "malým" dílem zaujmout Akademii natolik, že nejenže jeho kus pošlou do užší devítky, ale jeho samého mezi petici nejlepších režisérů roku. Oscara samozřejmě nevyhraje, přesto se ukazuje, že staří páni nad hlasovacími lístky snad také mají srdce.
Právě na to totiž Divoká stvoření krvelačně útočí. Ačkoliv jde o film plný tíživých a nepříjemných scén, celkově působí veskrze "krásně".

Nejde přitom o klasické zavírání očí před ošklivými věcmi, jak se stává u divácky vděčných patolízalských projektů, třeba Nedotknutelných či nedávného Wallflowera. Zde jsme s nepříjemností konfrontováni, ale hrdinové ji zcela přirozeně a vědomě dokáží překonat, což tento film staví o patro výš nad jmenované fušeřiny.
Pro některé jsou Divoká stvoření přesto podbízivá. Osobně nesouhlasím. Jistě, opusy s dětmi v čele mají tendenci různě slzičkovat a nechat diváky rozplývat se radostí, Zeitlin však tento přirozený reflex staví do kontrastu s krušnou "realitou" bezútěšné přítomnosti postav.
Nedosahuje tím velkého uměleckého díla, filmu, co by snad měl přepisovat dějiny. Divoká stvoření zůstávají zcela záměrně malým projektem. Potěší, hořkosladce zasáhnou srdce a o víc se ani nepokoušejí.

Svůj koncept se nesnaží skrývat, nesnaží se stavět do pozice, která jim nepatří. To může na vybrané publikum působit paradoxně nepatřičně, zvlášť když bývá zvyklé na snímky, jež si neustále na něco hrají a chtějí být vnímány jako zásadní kusy. Stvoření tak mohou působit moc bezelstně, nekomplikovaně a jednoduše. Právě v tom ale tkví jejich síla.
Zeitlin natočil veskrze upřímný kousek. Existuje, aby těšil, ale také aby nám dovolil zamyslet se nad ním. Ne však jako nad velkolepým dílem, ale jako nad povídkou, jež má co říct.
Konec se někomu může zdát nečitelný, nicméně tento film není o pointě, ale o svém průběhu. Nesledujeme ho, abychom se dozvěděli vyústění děje, ale protože je tak krásné ho sledovat.