GOLDIE FILM

Stanley Kubrick byl režisérská špička. O tom se nemusíme nějak dlouze dohadovat. Je ale potřeba se zmínit o jednom z jeho méně známých, opět ale neméně zdařilých děl. Barry Lyndon rozhodně není snadné pokoukání. Navíc není kontroverzní, nejsou v něm úchvatné triky, zbývá tedy jen čistý Kubrick. Kubrick myslící na nikoho a na nic, jen na svůj cíl. Tvořící filmový obraz života jednoho antihrdiny jedné doby, který chtěl bohatství, moc a štěstí, ale jak to tak bývá, nemohl mít vše najednou.

Mezi Kubrickovými díly má Barry zcela výjimečné postavení. Hrdinu sledujeme mnohem delší část jeho života, tentokrát tedy musíme pozorovat jen stěžejní chvíle a "výseky" příběhu. Ne jeden dlouhý celek, jak jsme u Stanleyho zvyklí.
Ačkoli však Barryho pozorujeme značnou dobu, nedá se říct, že by se Kubrick vzdal toho "být Kubrickem" a projevil jakýkoli ústupek vůči hrdinovi. Ani tentokrát si k němu nepěstuje zvláštní vztah, nebuduje empatii klasickými filmařskými cestami. Vzniká tím pro někoho jisté odosobnění, které bylo Stanleymu často vytýkáno, on ale moc dobře věděl, co dělá.

Opět si drží odstup vševědoucího vypravěče a postavy jsou pro něj jen loutkami ve hře, na nichž dokáže slabosti a neduhy lidstva.
Barryho (ani nikoho jiného) si nemůžeme oblíbit, nemůžeme mu "fandit" a rozhodně ho nemůžeme považovat za dobrého člověka, jenž si zaslouží úspěch a uznání. Navíc k nám nepromlouvá, nedává najevo své motivace ani touhy. Neospravedlňuje své činy, neomlouvá se. Přesto se stává hlavní postavou a my se s tím buď smíříme, nebo ne. To už není Kubrickův problém.
Barryho proplouvání životem, jeho skutky, nic z toho tedy není odsouzeno nebo oslavováno. Bere si svou ženu a vypravěč již lhostejným hlasem plným cynismu sděluje, jak ukradená mu vlastně je... a my to překvapivě nevnímáme jako nějak špatný skutek, ale jako konstatování faktu. Právě proto, že postavy v Kubrickových filmech neslouží ke ztotožnění, jak je tomu zvykem. Nevnímáme tedy, jak bychom reagovali my, kdyby se tak někdo choval k nám. Stejně tak ve chvíli, kdy osud Barrymu udělí nějakou zaslouženou ránu, nevnímáme to jako zadostiučinění. Špatné věci se dějí i špatným lidem. A mají na ně stejný dopad jako na největšího samaritána.

Je skutečně zajímavé, jakým způsobem tu Stanley využívá onen odstup, jenž by obvykle jakoukoli interakci diváka se snímkem a postavami vyvracel. Oním odstupem jsme schopni si udržet nezaujatý nadhled na dění. Vypravěčský anarchismus je tu skutečně doveden k naprosté dokonalosti a Barry Lyndon tak pro někoho může být jedním z nejzajímavějších filmových charakterů právě proto, že není obvyklým čitelným hrdinou, jenž vysvětluje své činy a vždy má nějaký morální důvod konat třeba i amorální skutky. Protože se toho Barry nedopouští, zůstává mu veskrze lidská podstata a obyčejnost, díky nimž ho můžeme podivným způsobem vnímat mnohem víc jako skutečnou bytost. Není to "filmový hrdina", ale "člověk". Není nám podstrčen ke "zkamarádění". Je to totiž postava z masa a kostí. Stejně jako nevidíme do hlavy reálným lidem, nevidíme do hlavy ani jemu.
Tato formální "strohost" hrdiny silně kontrastuje se zmíněným vypravěčem, jenž se jednou za čas objeví a divákovi se nebojí prozradit důležitý zvrat i několik desítek minut dopředu. To jen dokazuje, jak málo Kubrick využívá obvyklé vypravěčské postupy. Emoce neproudí z jednotlivých událostí, ale vyplývají z filmu jako z celku.

Samozřejmě se naplno projevuje Kubrickův perfekcionismus. Každý záběr působí jako rozhýbaný dobový portrét. Vybraná hudba vše jen podporuje. Jde skutečně o nepopsatelné audiovizuální hody. Komplexní popis doby, promítnutý v životě jednoho člověka, funguje naplno.
Kubrick přizpůsobuje kompozici dobovým obrazům. Barevné ladění, geniální kamera (s čočkami od NASA, kterých je jen deset na světě - šest zůstalo k dispozici vesmírným vědcům, jednu si ponechal jejich konstruktér a se třemi natočil Kubrick film, jaký doposud ani od té doby nikdo neviděl), rozmístění postav i objektů na scéně, vše slouží k navození dojmu sedmileté války. Vznikla podívaná své době natolik věrná, že bychom mohli věřit, že ji Kubrick nějakým strojem času navštívil. Nemáme pocit, že sledujeme historický film. Máme pocit, jako bychom v historii byli. Směšné paruky, umělé pihy, tuny pudru. Vše působí, jako by si to Stanley zapůjčil z šatníku nějakého anglického lorda. I přes úchvatné kompozice a manýristické tendence nic nepůsobí samoúčelně, což je na tom nejpodivnější.

Kubrick nepodtrhává souboje a bitvy, nesnaží se ohromit. Každá scéna pro něj svou důležitostí stojí na stejné úrovni. Film nikam nesměřuje. Co se děje teď, je stejně důležité, jako co se bude dít za hodinu. Poslední scéna stejně zásadní jako ta první. Tento přístup, pro Kubricka běžný, ovšem zde vytažený na maximum, dělá z Barryho Lyndona jeden z režisérových nejnáročnějších kousků. Faktem ale zůstává, že jde opět o jedinečné dílo, jež svojí propracovaností a obsahem snese srovnání i s největšími Kubrickovými "hity". A z jistého úhlu pohledu z tohoto srovnání vychází jako vítěz.