GOLDIE FILM

Do Sovětského svazu jsme se už v goldies podívali, ale pokud se nepletu, současné Rusko jsme nechali bez povšimnutí. Přitom největší země světa jistě musí mít co nabídnout. Tak to je, ať si o její politice myslíme cokoliv. A jedním z nejčastěji zmiňovaných "současných" ruských filmů je krom Sokurových děl ještě třeba Babka režisérky Lidiji Bobrové.

Ta sice natočila jeden snímek před tím, jeden potom, oba však upadly do naprostého zapomnění. Dá se tedy říct, že Babka zůstává jejím jediným dílem.
Vypráví o staré ženě, jež vše v životě rozdala svým dětem a nakonec jim zůstala na krku. Co si budeme nalhávat, mít na starost nemohoucího člověka není vždy věc příjemná a potomkům se snadno zapomíná na to, kolik pro ně nyní bezbranná chuděra udělala. Problém je, že zatímco dříve děti cítily povinnost svou nechuť překovat, dnes už tomu tak není.
Babka se tak stává jakýmsi horkým bramborem, její děti a vnuci si jí pohazují s bezohlednou snahou se co nejjistěji zbavit nutnosti poskytnout jí útočiště. Někteří se skutečně postarat nemohou, jiní nechtějí, ale všichni mají společné jedno - své matce se během odmítnutí nedokáží podívat zpříma do očí. Pasivita samotné ženy, její odevzdanost a tichá smířenost situaci mnoho neprospívají.
A tak babku její neteř Líza vozí z místa na místo kolem luxusních čtvrtí "nových Rusů", čímž nepředává jen její příběh, ale i příběh současného Ruska.

Rodina byla v Rusku vždy velmi silná jednotka, ale léta socialismu zpřetrhaly vazby nejen společenské, ale i intimní. Zmizela možnost a později i nutnost držet pospolu a starat se o své starší. Babka reprezentuje právě dřívější hodnoty, kdy by se člověk rozdal pro své potomstvo, protože se to prostě čekalo a bylo to považováno za samozřejmost. A stejně tak se čekalo, že potomstvo se o něj postará, až se naplní jeho léta. Babčiny děti zase představují socialismem zdecimovanou generaci, jež tyto vazby necítí, respektive cítí, ale nevidí nutnost nebo možnost je dodržovat.
Noví Rusové v pozadí, přítomní především v podobě neteře Lízy, značí zase snahu současné vyšší střední třídy izolovat se od této především venkovské zdecimované společnosti, začít nanovo a navěky narušenou část obyvatelstva ponechat vlastnímu osudu. Líza se sice babky ujímá, ale jen proto, aby jí našla útočiště u někoho jiného - ani ji nenapadne, že by se mohla starat sama. A skutečně se zdá, jako by to bylo nemyslitelné.

Celý tento komplikovaný stav se daří popsat těmi nejminimalističtějšími postupy. Bobrová je přímá, neodbíhá, nehledá složité symboly a netvoří alegorie, spíš osekává motivy a významy až na kost. Čímž však nedosahuje banality, ale naopak autenticity.
Co má paměť sahá, nepamatuji si snad krom Leoneho, že by ve zvukovém filmu hrál tak silnou a výmluvnou roli detail lidské tváře, jako když se do záběru dostane mlčenlivý pohled neherečky Niny Shubinyové. Přitom výsledek nikdy nesbíhá k melancholickému kýči, vše se nese spíš v duchu tvrdého cynismu, kdy se bez přikrášlování zobrazí něco, co se může v realitě klidně odehrát, jen v ní si samozřejmě tragikomického tónu nikdo nevšimne.
Zároveň se nedá říct, že by Babka vyvolávala silné kroucení hlavou, na to je situace až moc pochopitelná a chování bezcitných potomků až příliš lidské, což lze považovat za velmi zajímavou situaci. Víme, že postavy se chovají odpudivě, ony to o sobě vědí, ale ony se nezmění a my je v podstatě chápeme. Ač nepochybně cítíme odsudek vůči nim, vlastně se jejich bezohlednosti tolik nedivíme a jen přemýšlíme, jak bychom se vůči babce zachovali sami.

Na základě vlastně velmi jednoduchého snímku, který svou cynickostí trochu připomíná československé filmy Miloše Formana, tak může v divákovi vzniknout silná škála emocí. Výpověď jak lidská, tak sociální má nečekaný rozsah a Babka může dost dlouho zůstat ve vašem povědomí.
Filmů jako Babka, jež by se tak výrazně prosadily, mnoho není. A ani by jich mnoho být nemohlo, protože ve své jednoduchosti by byly coby standard jen těžko uspokojivé. Coby ozvláštnění jde naopak o zážitek silný a jedinečný, který se stojí za to podstoupit. Možná že ruská společnost je přece jenom specifická a například v Československu se podobně zpřetrhat rodinné vazby nepodařilo. Sledovat Babku je přesto snad až osobní záležitost, působící velmi autenticky, jako by šlo o součást každodenního života.