RECENZE FILMU

Ufff, jak velké představování asi potřebuje režisér Paul Thomas Anderson? Možná by stačilo napsat, že natočil Magnolii. Nic? Hříšné noci, taky nic? Pak vás tedy jistě neohromí ani fakt, že je, ani ne 40tiletý Anderson, považován za jednoho z nejtalentovanějších a nejoriginálnějších tvůrců let současných a jistě i budoucích. Jé, ani teď? Pokud jde oscarové dění mimo váš zájem, snad by ani nemělo cenu připomínat, že Andersonův nový film Až na krev získal osm nominací. Jenže pokud stále nemáte o tomhle režisérovi v podvědomí ani mikromaličkost, připravujete se o hodně. Já bych vám přece nelhal.

Anderson je totiž velmi originální tvůrce a od mainstreamové dálnice ho dělí přinejmenším Alpy, Atlantik a Aralské jezero před tím, než vyschlo. Magnólie byla myšlenkově bohatá, Hříšné noci měly fantastickou atmosféru a v Opilí láskou to doslova vřelo emocemi. Až na krev spojuje všechny tyto vlastnosti. V artovém kabátu se odehrává příběh téměř epických rozměrů o vzestupu a pádu jednoho naftařského „magnáta“. Námět, z kterého by Ridley Scott udělal letní blockbuster, Spielberg limonádu a Scorsese velko-výpravnou, polo gangsterskou ságu, pojal Anderson jako minimalistický velkofilm, který psychologicky rozebírá hlavního hrdinu na „jedničky a nuly“. Že slovo epický nejde dohromady se slovem minimalistický? Ale kdeže, až vyjdete z kina, pochopíte mě.

Daniel Plainview vlastní několik ropných vrtů, na několika různých místech země. Jeho podnik mu přináší celkem slušné peníze, ale Daniel má nezkrotnou touhu, být lepší než konkurence. Když se tedy jednou u jeho dveří objeví mladík s informací o místě, na kterém ropa prosakuje do půdy, chopí příležitost za pačesy. Začne skupovat velké množství pozemků a začíná vrtat. Ohromná exploze zemního plynu a ropný gejzír prorokují jediné, podzemní oceán černého zlata … Tenhle krátký nástin příběhu ani v nejmenším nevystihuje konzistenci dějové složky. O psychických výlevech hlavního hrdiny, jeho vztahu k okolí a osvojenému chlapci, se totiž píše obtížně. Tedy, pokud zrovna nejste talentovaným scénáristou, jako například P.T. Anderson. Tahle látka se daleko lépe tráví v přítmí kinosálu. Ale i tak je při režisérových vizuálních dispozicích obtížné se plně koncentrovat na pouhý příběh. Až na krev se pyšní neuvěřitelnou dobovou atmosférou a dlouhými záběry s notnou dávkou poezie, které strhávají diváka a připravují ho o pozornost. Takže jestli vám na konci do sebe nezapadnou všechna kolečka, nemusíte se cítit trapně. Až na krev se zařadí po bok filmů, které i po pátém shlédnutí divákovi „něco“ nabízí.

A tak se plynně dostávám k největšímu ALE filmu. Je skvělý, ale … Je to úžasně natočené, ale … Dvou a půl hodinová stopáž nebude pro každého. Děj se totiž kupředu sune želvím tempem (pro někoho to mínus nebude a já patřím právě k téhle sortě lidí) a psychologická stavba charakteru většinou nenabízí „kulervoucí“ akci, která by Tondovi z Horní Dolní vynahradila ty zbylé dvě hodiny, kdy to prostě nechápal, ale před kamarády se stejně kasá, jakže tomu celému přišel na kloub. Já za akční sekvenci nepovažuji ani pod tíhou plamenů se bortící ropnou věž. To však nic nemění na skutečnosti, jak je scéna působivě natočená. Za obrazovou kompozici dostal kameraman Robert Elswit zaslouženě oscarovou sošku, což letos znamená opravdový puc kvality (myslím, že Seamus McGarvey - nominace za Pokání - a Roger Deakins - Tahle země není pro starý a Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem - byli pěkně smutní).

Když už jsem zmínil jednoho zlatého plešouna (doufám, že mě někdo za tohle titulování Oscara nepřijede pokutovat), nemůžu nezmínit dalšího. Oceňovanou sošku už podruhé v kariéře mohl nad hlavu zvednout britský herec Daniel Day-Lewis. Jeho ztvárnění složité postavy Daniela Plainviewa jen dokazuje fakt, že Lewis opravdu patří mezi nejtalentovanější herce současnosti, navíc s úžasným čichem na scénáře. Snad ani na jedinou vteřinu ve filmu neztratil tvář a všem ostatním hercům dával neplacené lekce herectví. V závěrečném dialogu jeho postavy s mladým „duchovním“ vůdcem místních lidí, graduje Day-Lewisův výkon do tak neuvěřitelných nebeských výšin, že při tom vypadá jako ďábel (ironie, co) a diváka mrazí v kostech. Celkem příjemným hereckým překvapením je Paul Dano, který svou postavu přehrává přesně v té míře, kdy se to dokonale slučuje s jeho filmovým charakterem.

Pomalu se dostávám k závěru, a ten je takový: Až na krev je skvělý film. Z technického provedení sálá Andersonova filmařská jistota, ale příběh navíc evokuje ohromnou porci pocitů. Jak se s nimi divák vyrovná, je jen na něm. Já jsem měl Až na krev v žebříčku nejočekávanějších filmů na samém vrcholu a už při závěrečných titulcích mi srdíčko plesalo radostí. To že ve mně film stále rezonuje, beru jako pocit zadostiučinění z dlouhého čekání. Deset procent z celkového hodnocení přece jen musí dolů, protože psychologické portréty prostě netáhnou.

P.S. Těším se na čtení názorů na film a rozdílnost jejich charakterů.
P.S.2. Kašlete na hodnocení filmu na CSFD, hodnoťte u nás :-)